Historie naší liberalizace, díl XIII: RIO 2000

Aby nově nastupující operátoři mohli začít fakticky působit na otevírajícím se telekomunikačním trhu, nestačí jim k tomu pouhé získání příslušné licence. Další podmínkou, nikoli formální ale faktickou, je propojení vlastní přenosové sítě se sítěmi ostatních operátorů - tak aby zákazníci nově nastupujícího operátora mohli volat uživatelům sítí jiných operátorů (a samozřejmě byli sami dosažitelní pro opačná volání). Takovéto propojení je sice primárně technickou záležitostí, ale zdaleka nejtěžší bývá dohodnout se na ekonomických i dalších ("netechnických") podmínkách propojení. Celkově pak jsou všechny podmínky vzájemného propojení sítí dvou operátorů kodifikovány do podoby smluvního vztahu, označovaného jako propojovací dohoda.

Co jsou propojovací poplatky?

Největším kamenem úrazu při uzavírání propojovacích dohod samozřejmě bývají finanční aspekty, zejména stanovení tzv. propojovacích poplatků.

Propojovací poplatek platí jeden telekomunikační operátor jinému operátorovi za to, že hovor začínající v jeho síti je zakončen (tzv. terminován) v síti druhého operátora. Fakticky tedy jde o hovor zákazníka prvního operátora, který ale volá někoho, kdo je zákazníkem jiného operátora. Za takovýto hovor platí volající svému operátorovi, ale část služby je realizována druhým operátorem, který hovor zakončuje (terminuje). Nečiní tak ale zdarma, nýbrž očekává že mu za to první operátor něco zaplatí (určitou sumou čerpanou z toho, co první operátor vybral od svého zákazníka jako koncovou cenu za celý hovor).

Co je referenční nabídka propojení?

Telekomunikanční zákon (zákon č. 151/2000 Sb.) podrobněji upravuje podmínky uzavírání propojovacích dohod. Konkrétně v paragrafu č. 39 říká:

Ceny za propojení sjednávají smluvní strany tak, aby nediskriminovaly žádnou ze smluvních stran ani ostatní provozovatele propojených veřejných telekomunikačních sítí a aby umožňovaly ověření způsobu jejich výpočtu.

Nemají-li ceny za propojení diskriminovat žádnou ze stran, měly by být v zásadě stejné pro všechny operátory. Zejména operátoři s dominantním postavením na trhu by tedy neměli zneužívat uzavírání propojovacích dohod k tomu, aby různým alternativním operátorům nabízeli či přímo vnucovali výrazněji odlišné podmínky propojení, a tím fakticky prováděli jakousi vlastní "selekci" mezi svými konkurenty.

Zákon proto požaduje po operátorech s dominantním postavením na trhu, aby dopředu a pro všechny alternativní operátory zveřejnili své představy a podmínky ohledně uzavírání propojovacích dohod, ve formě tzv. referenční nabídky propojení (anglicky Reference Interconnection Offer, zkratkou RIO).

Nejedná se tedy o žádnou předem připravenou propojovací dohodu, do které by stačilo jen doplnit nacionálie alternativního operátora a vše podepsat. Jde spíše o výchozí podklad pro další jednání, jehož hlavním cílem je tato jednání urychlit - zejména z pohledu alternativního operátora, který by se měl z referenční nabídky dozvědět co jej zhruba čeká a na co by se měl připravit.

Telecom vydává své RIO

Telekomunikační zákon ukládá povinnost zveřejnit referenční nabídku propojení (v odborném slangu označovanou jen jako RIO) ve svém paragrafu č. 39:

Provozovatelé veřejných telekomunikačních sítí a poskytovatelé veřejných telekomunikačních služeb …., kteří mají výrazný podíl na trhu, jsou povinni oznamovat Úřadu a zveřejňovat v Telekomunikačním věstníku referenční nabídky propojení. Referenční nabídka musí obsahovat rozsah propojení, včetně cenových, provozních a technických podmínek propojení.

Zde ale není explicitně uveden žádný konkrétní termín, do kterého by se tak mělo stát. Zřejmě díky tomu Český Telecom poměrně dlouho oddaloval vydání své nabídky RIO.

Jak jsme si již uvedli v minulém dílu, alternativní operátoři zažádali o licence okamžitě po nabytí účinnosti nového telekomunikačního zákona, tj. v prvních červencových dnech roku 2000. K tomu, aby mohli začít seriózně vyjednávat s Českým Telecomem o uzavření propojovací dohody, museli tyto licence nejprve získat. Tak se stalo koncem září 2000 (Aliatel a Contactel získali své licence 25.9.2000, viz minulý díl), a právě v té době měla nabídka RIO svůj největší smysl - aby splnila svůj účel, měla již v té době být k dispozici (nejlépe s určitým předstihem).

Český Telecom však vydal svou nabídku RIO až 20. listopadu (předtím sice zpřístupnil určitou předběžnou verzi, ale bez veledůležitých cen). Kvůli tomu jednání alternativních operátorů s Telecomem začínala a zpočátku probíhala bez existence zákonem požadované referenční nabídky RIO.

Co RIO obsahovalo

Pozdní vydání nabídky RIO bylo ze strany Telecomu zdůvodňováno různě - například tím, že jej regulátor ještě neprohlásil za operátora s dominantním postavením na trhu, či tím že regulátor dosud nestanovil závaznou metodiku stanovení cen za propojení.

Doslova šok však nastal poté, co Telecom svou referenční nabídku konečně zveřejnil. Jeho cenové požadavky totiž výrazně předčily veškerá očekávání, samozřejmě směrem nahoru.

Konkrétní výši a strukturu požadovaných propojovacích poplatků ukazuje následující tabulka:

Jak je z této tabulky patrné, Telecom ve své referenční nabídce zvolil dvousložkový tarif, tvořený jednorázovým poplatkem za sestavení hovoru a dále časově závislou složkou, vztaženou k minutě hovoru (účtována měla být po sekundách). Kromě toho si však Telecom chtěl účtovat také tzv. nepokryté náklady na přístupovou síť, a to ve výši 0,577 za každou minutu (ve všech pásmech). Jednalo se o náklady na poskytování tzv. univerzální služby, které se Telecom snažil zakalkulovat do cen za propojení jako pojistku pro případ že nebude dosaženo jiné dohody o krytí nákladů na tuto univerzální službu (kterou je zajištění základních telekomunikačních služeb všude, tj. i v lokalitách málo atraktivních či přímo prodělečných pro operátory). Výsledná cena za propojení pak podle nabídky RIO 2000 měla být součtem těchto tří složek:

• (jednorázové) ceny za sestavení každého jednotlivého volání,
• (průběžné) ceny za délku volání v minutách,
• (průběžných, minutových) nepokrytých nákladů na přístupovou síť

Jak potom vycházela cena jedné minuty? Různě podle toho, zda se jednalo o první minutu, hovoru, druhou minutu atd. Například jednominutový hovor ve špičce by přišel na plných 1,606 Kč! Pozor ale na to, že to nebyla cena za celý hovor pro koncového zákazníka, ale pouze poplatek za zakončení (terminaci) hovoru začínajícího v jiné síti.

Kolik by ale musel operátor takovéto jiné sítě účtovat svému zákazníkovi, aby Telecomu mohl přenechat 1,606 za zakončení jednominutového hovoru? A jak by takovýto alternativní operátor mohl konkurovat Českému Telecomu, který ve své síti účtoval (v roce 2000) svým zákazníkům jako koncovou cenu za CELÝ HOVOR 1,30 Kč za minutu (resp. 2,60 Kč za dvouminutový impuls, vše ve špičce u místních hovorů)?

Vše názorně ukazuje následující obrázek: modře je na něm vyznačena koncová cena za CELÝ HOVOR (místní, ve špičce) v cenách Telecomu z roku 2000, červeně propojovací poplatek požadovaný v nabídce RIO za pouhé ZAKONČENÍ téhož hovoru.

Doslova hrůznou výši propojovacích poplatků, požadovaných v nabídce RIO, potrhuje srovnání s výší stejných poplatků, doporučených pro členské země EU (pro rok 1999) a na obrázku znázorněných zeleně - ve srovnání s nimi chce Český Telecom v průměru 4,5 x až 9x více!!!!!

Proč?

Lze se vůbec divit, že alternativní operátoři odmítli přistoupit na absurdní výši propojovacích poplatků, požadovaných v referenční nabídce Telecomu z 20.11.2000 a odvolali se k regulátorovi?

O dalším vývoji si povíme v dalších pokračování tohoto seriálu. Dnes si však na závěr alespoň naznačíme, proč se požadavky Telecomu tolik "rozjely" oproti situaci v EU, se kterou se Český Telecom tak rád srovnává, když potřebuje zvýšit své tarify a poukazuje na to, jak mají být nižší než ty evropské.

Důvod je třeba hledat zejména v odlišné metodice, použité na obou stranách. Ceny v EU vznikly určitým zprůměrováním nejnižších cen, reálně dosahovaných na trhu (tato metoda je označována jako tzv. benchmarking). Do těchto cen se tedy již důsledně promítly všechny vlivy konkurence, a tyto ceny nutně odráží skutečnou úroveň nákladů (když příslušné služby operátoři dokáží za tyto ceny poskytovat, při zákazu jakékoli křížové dotace z jiných služeb).

Naproti tomu Telecom použil pro výpočet svých cen metodu tzv. plně distribuovaných nákladů (FDC - Full Distributed Costs), častěji označovanou jako metodu plně alokovaných nákladů (FAC). Podstatu této metody si lze představit tak, že příslušný operátor vezme všechny náklady které kdy měl, včetně historických nákladů na vybudování své sítě, a pak vše rozpočítá (rozloží) do očekávaných objemů hovorů. Tím mu vyjde určitá minutová cena, která ale v sobě plně odráží všechny aspekty efektivnosti či neefektivnosti operátora - pokud on se choval neefektivně a vynakládal zbytečně vysoké náklady, bude i výsledná cena vysoká právě kvůli oné neefektivnosti. Pokud takovouto cenu požaduje po jiném operátorovi, fakticky se na něj snaží přenést alikvotní část své neefektivnosti. No a tomu se alternativní operátoři samozřejmě bránili, i s poukazem na neadekvátnost použité metody plně alokovaných (distribuovaných) nákladů.

Na závěr si neodpustím malou úvahu: lze nějak srovnat míru neefektivnosti Českého Telecomu vůči nejefektivnějším operátorům v EU, z jejichž cen jsou odvozeny doporučené propojovací poplatky v EU? O čem vypovídá ona 4,5 až 9-násobná výše poplatků požadovaných Telecomem, oproti obdobným poplatkům v EU?