Liberalizace našich telekomunikací, díl IV: Hlavní zásady telekomunikační politiky z roku 1994

Zásadní koncepční rozhodnutí, přijaté v roce 1994, bylo kolektivním rozhodnutím celé tehdejší Klausovy vlády (je přílohou k usnesení vlády č.428 z 10. 8. 1994). Přesto jsou jeho negativní aspekty, zejména rozhodnutí o zachování monopolu v oblasti hlasových služeb, dodnes spojovány především s osobou ministra Karla Dyby. Telekomunikace totiž v oné době spadaly do gesce tehdejšího Ministerstva hospodářství, kterému šéfoval právě Karel Dyba - a on také nejvýrazněji vystupoval na veřejnosti jako obhájce zmíněného rozhodnutí a jeho základní teze, že k rozvoji telekomunikací v oblasti hlasových služeb nejlépe poslouží zachování monopolu a nikoli liberalizace trhu.

O co šlo?

Z dnešního pohledu lze tehdejší rozhodnutí hodnotit jako zvláštním způsobem "rozdvojené" - dívá se totiž na celou oblast telekomunikací především prizmatem veřejných hlasových služeb (tj. služeb telefonních), kterým věnuje zdaleka největší pozornost a staví se k nim velmi konzervativně, zatímco ostatní řeší spíše okrajově a relativně liberálně (počítá s postupným uvolňováním). Pravdou je, že ve zmíněné době byly právě veřejné hlasové služby hodně zanedbané (Telecom měl vysoké počty neuspokojených žádostí o zřízení telefonní linky) a jejich řešení bylo pociťováno jako vysoká priorita, zatímco význam jiných telekomunikačních službách nebyl tehdy zdaleka takový jako dnes.

Nejpodstatnější ale je, jakým principiálním způsobem se tehdy vláda rozhodla řešit situaci u hlasových služeb. Místo toho, aby vsadila na působení tržních sil a na to, že tyto se samy postarají o vybalancování poptávky s nabídkou na trhu, rozhodla se vše řešit ve starém duchu - tím, že direktivně předepíše dosažení určitých konkrétních cílů (rozvojových cílů), jejichž naplňování bude také průběžně kontrolovat (viz následující citace):

Základním střednědobým cílem je co nejrychlejší zvýšení nabídky, tj. zvýšení počtu hlavních telefonních stanic na více než dvojnásobek současného stavu do roku 2000 a zlepšení průchodnosti sítě. Zvýšení počtu stanic musí být dosaženo co nejrovnoměrněji, s co nejnižšími náklady, na dobré technické úrovni a rovněž s využitím dodávek od českého telekomunikačního průmyslu.

Fakticky to znamenalo dosažení 4 150 tisíc tzv. hlavních telefonních stanic ke konci roku 2000.

Ovšem k tomu, aby takovéto cíle mohla vláda někomu uložit, pak již víceméně musela zachovat monopolní postavení pro tehdejšího jediného veřejného operátora - tj. rozhodla se zachovat jeho monopol, tak aby se monopolista mohl plně soustředit na plnění rozvojových cílů které mu byly předepsány a nemusel bojovat s konkurencí.

Daného cíle hodlá stát dosáhnout při zachování integrovaného provozovatele veřejné telefonní sítě, a to akciové společnosti SPT TELECOM, celoplošně zajišťující mezinárodní, dálkový i místní provoz (u místního provozu bude umožněn vstup do podnikání i jiným subjektům podle zásady VIII).

Navíc tehdejší vláda dospěla k závěru, že tehdejší SPT Telecom něčeho takového není sám chopen a tak rozhodla o tom, že pro něj najde strategického partnera:

V zájmu dosažení střednědobého cíle bude umožněn vstup strategického partnera do akciové společnosti SPT TELECOM.

Jak to dopadlo?

Dnes, s odstupem více jak 7 let, je již možné hodnotit jak vše dopadlo. Snad nejvýznamnější důsledky měl právě "nevyvážený" přístup k hlasovým a ostatním službám - s tím že do tehdy značně preferovaných "hlasových" služeb patří především pevná telefonie (hlasové služby pevné sítě), zatímco mezi "ostatní" služby spadá například mobilní telefonie a veřejné datové služby, včetně připojení k Internetu. Tyto "ostatní služby", které vláda v roce 1994 zřejmě nepovažovala za tolik důležité a umožnila jejich postupnou liberalizaci, se díky tomu mohutně rozvíjely a s postupem času výrazně ovlivnily i ony "základní" (hlasové) služby. Například tím, že na sebe strhly významnou část poptávky, kterou tím "odebraly" právě pevným hlasovým službám. Nejmarkantnější je to u mobilní telefonie, která má dnes již více uživatelů než telefonie pevná a navíc vykazuje stálý růst, zatímco poptávka po službách pevné telefonie se ještě před koncem monopolu zastavila výrazně pod hranicí, kterou v roce 1994 stanovily rozvojové cíle pro rok 2000. Jinými slovy: vláda v roce 1994 naplánovala určitou poptávku po veřejných hlasových službách (4 150 tisíc HTS), ale vývoj se ubíral jiným směrem a plánované rozvojové cíle se nepodařilo dosáhnout. Ne proto, že by Telecom nedokázal zřídit dostatečný počet nových pevných stanic, ale proto, že o ně lidé již nemají zájem (ke konci roku 2000 bylo u nás pouze 3 854 tisíc HTS, místo plánovaných 4 150 tisíc).

Jiným markantním projevem vlivu "ostatních" technologií na klasickou (pevnou) hlasovou telefonii byl i nástup internetové telefonie, který v roce 1999 způsobil významný a dodnes ne zcela doceněný efekt - faktický konec monopolu na veřejné hlasové služby, který měl formálně nastat až k 31.12.2000. Ale nepředbíhejme, k tomu se dostaneme podrobněji v dalších dílech.

Jak přesně to bylo s monopolem?

Významná část "Hlavních zásad státní telekomunikační politiky" z roku 1994 se bezprostředně týká SPT Telecomu a vstupu strategického partnera. K této problematice se také dostaneme podrobněji v dalším pokračování.

Podívejme se ale podrobněji na to, jak přesně bylo v roce 1994 rozhodnuto o zachováním monopolu pro SPT Telecom. Následující citace hovoří celkem jednoznačně:

Akciové společnosti SPT TELECOM bude do konce roku 2000 poskytnuta exkluzivita na provozování meziměstských a mezinárodních telefonních služeb.

a vyplývá z ní, že v místních sítích monopol zachován být neměl!! Konkrétněji ale hovoří následující zásada:

V tzv. místních sítích bude umožněn vstup do podnikání i jiným subjektům jako doplněk k budování sítě integrovaným provozovatelem akciovou společností SPT TELECOM. Podmínky pro vstup do místních sítí budou formulovány do 30. listopadu 1994.

což naznačuje že prostor pro konkurenci nebude zase až tak veliký. Podmínky pro vstup dalších subjektů do místních sítí byly zformulovány včas a pro alternativní operátory bylo připraveno 16 místních sítí a 2 pilotní projekty (v Praze a Liberci) - ovšem takovým způsobem, že prostor pro podnikání těchto lokálních operátorů byl minimální. Navíc byl uměle zužován, například tím, že každý alternativní operátor v místní síti musel za každou zřízenou telefonní stanici složit kauci ve výši 1800 Kč (údajně pro případ, že by nebyl schopen dostát svým závazkům vůči zákazníkovi, a stát tak mohl z kauce pokrýt náklady na to, že stanici zřídí Telecom). Významněji se tak podařilo prosadit pouze společnosti Dattel ve vymezených částech Prahy, a společnosti Kabel Plus v Liberci.

Fakticky si tak SPT Telecom udržel monopol i v oblasti místních sítí.