Jak a za kolik na Internet?
Bezdrátový přístup k Internetu - přehled
Ze všech možností připojení k Internetu mají jeho bezdrátové varianty snad nejvíce předností. Již dnes existuje poměrně bohatá nabídka a další velké změny jsou teprve na obzoru. O jaké možnosti tedy jde a jaké jsou základní cenové relace? Udělejme si dnes základní přehled o situaci v oblasti mobilního a i stacionárního (nemobilního) připojení.
Bezdrátové připojení k Internetu je již dnes nabízeno v široké škále různých variant, které jsou schopné vyhovět celému spektru uživatelů - od jedinců s ryze příležitostnými potřebami připojování až po náročné firemní zákazníky s vysokými požadavky na přenosovou kapacitu a její kvalitu. V prvním přiblížení lze konstatovat, že jde o mobilní připojení prostřednictvím sítí GSM, o využití bezdrátových variant dvoubodových spojů (které vlastně jen nahrazují připojení pomocí "drátových" spojů tam kde je to výhodnější), a dále o zárodky bezdrátových přístupových sítí, které se teprve začínají budovat .
V nejbližší budoucnosti (snad již koncem letošního roku) je možné počítat s výraznými změnami v oblasti mobilního připojení (díky zprovoznění technologie GPRS v rámci stávajících sítí GSM), a v delším časovém horizontu pak s nástupem nových generací mobilních sítí (tzv. 3. generace), které již počítají s připojováním k Internetu jako s jednou ze svých stěžejních aplikací. Pokračovat bude i rozvoj bezdrátových přístupových sítí, které se začnou rozvíjet ve dvou hlavních variantách - jako tzv. úzkopásmové (narrowband) a jako širokopásmové (broadband). Ve výčtu pak nesmí chybět ani satelitní připojení, které původně vyžadovalo "pozemní" zpětný kanál, ale dnes již existuje i ve variantách s obousměrným přenosem přes satelit.
Pokud jde o otázku cen, zde je možné obecně konstatovat že díky silné existující i budoucí konkurenci je a bude cenová hladina neustále tlačena dolů, na samotnou hranici nákladů jednotlivých operátorů (a v určitých situacích i pod ni). Nabízeno bude také připojení s různými vlastnostmi, například charakteru sdíleného či vyhrazeného přenosu, s možností sdílení bezdrátových terminálů více připojenými účastníky, s tarifikací paušální či podle objemu skutečně přenesených dat a s cenovými programy které různým způsobem rozkládají cenu mezi pevný měsíční paušál a poplatky za skutečné použití (za objem přenesených dat).
Vše přitom směřuje k tomu optimálnímu cíli, aby si zákazník mohl sám vybrat to co vyhovuje jeho potřebám, a ne aby se musel se svými potřebami přizpůsobovat tomu, jaké konkrétní nabídky jsou dostupné na trhu.
Mobilní přístup dnes a zítra
V současné době nabízí oba naši největší mobilní operátoři (Eurotel a Radiomobil) bezdrátové připojení k Internetu rychlostí 9,6 kbps (označované také jako CSD, neboli: Circuit Switched Data). Třetí operátor, Český Mobil, ve své síti Oskar nabízí pouze datové přenosy rychlostí 9,6 kbps jako takové, ale nesměruje je do Internetu (tj. uživatel se musí sám "provolat" na nějaký vhodný vstupní bod do Internetu, ke kterému má přístup). Přitom připojení rychlostí 9,6 lze považovat za jakési "povinné minimum" vycházející z technologických možností sítí GSM - podrobněji viz cover story minulých softwarových novin o datových přenosech v mobilních sítích. Způsob zpoplatňování je zde časově závislý - platíte tedy podle toho, jak dlouho jste připojeni, a nikoli podle toho jak své připojení skutečně využíváte. U Eurotelu to je univerzálně 2 koruny za minutu, u Paegasu je připojení tarifikováno jako standardní hovor v rámci sítě Paegas (v době nejnižší sazby jde také o 2 koruny za minutu).
Zásadní změnu ve způsobu tarifikace přinese až zprovoznění služeb GPRS (General Packet Radio System), které oba naši největší mobilní operátoři slibují ještě v tomto roce. GPRS totiž umožní operátorům zpoplatňovat poskytnuté připojení k Internetu nikoli podle jeho délky v čase, ale podle objemu skutečně přenesených dat. To bude mít velmi zásadní efekt pro mobilní uživatele - budete moci být připojeni (a dostupní například pro příjem zpráv, pro chat, ICQ apod.) trvale, aniž by vás samotné připojení (bez faktických přenosů) cokoli stálo. Na otázku "za kolik" však v tuto chvíli ještě nelze odpovědět, protože žádný z našich operátorů ještě nezveřejnil své představy o tarifech služby GPRS. Stejně tak ještě není zcela známo, jakých přenosových rychlostí bude připojení k Internetu přes GPRS dosahovat. Teoretické maximum je 171 kbps, ale minimálně zpočátku lze očekávat výrazně nižší rychlosti.
Eurotel ve své síti nabízí také přenosy rychlostí 14,4 kbps, které lze chápat jako "vylepšení" původní rychlosti 9,6 kbps. Kromě toho EuroTel nabízí další variantu rychlejšího mobilního připojení k Internetu, a to službu HSCSD (High Speed Circuit Switched Data). Jde v zásadě o vyhrazení většího počtu tzv. timeslotů v síti GSM, tak aby se přenosová kapacita příslušným způsobem znásobila. Konkrétní podoba služby HSCSD v podání EuroTelu nabízí buď připojení rychlostí 28,8 kbps (tj. 2x 14,4 kbps, a to oběma směry), nebo asymetrické řešení s 33,2 kbps směrem k uživateli (ve směru downloadu) a 14,4 kbps opačným směrem (pro uplolad). Sympatická je cena - jednotně 2 koruny za minutu, tedy stejně jako u původní varianty (CSD, Circuit Switched Data). Samozřejmě i tuto službu HSCSD lze s výhodou využít pro rychlejší připojení k Internetu.
Výraznější zrychlení mobilních přenosů lze očekávat až s nástupem sítí 3. generace, kterými se stanou sítě na bázi UMTS. Ty již budou pracovat s podstatně vyššími přenosovými rychlostmi (až 2 Mbps), ale skutečně dosahované rychlosti budou závislé na stupni mobility uživatele. Zmíněných 2 Mbps budou zřejmě moci dosáhnout jen stacionární (nepohybující se) uživatelé, zatímco "málo mobilní" uživatelé (například jdoucí po ulici) se mohou těšit na rychlosti 384 kbps, zatímco "více mobilní" uživatelé (například v jedoucím vozidle) se budou muset spokojit jen s maximálními 144 kbps. Provozování UMTS sítí je samozřejmě vázáno na získání licence, v ČR se momentálně o jejich udělení jedná. Pokud je dostanou stávající mobilní operátoři, nebudou muset využít přechodovou variantu, určenou pro ty stávající operátory, kteří nové licence nezískají - je o technologii EDGE (Enhanced Data Rates for GSM Evolution), které umožňují i ve stávajících sítích dosahovat rychlostí až 384 kbps (ovšem při "spotřebě" veškerých dostupných timeslotů v přiděleném frekvenčním pásmu ).
Stacionární přístup
Technologie pro bezdrátové přenosy jsou dobře použitelné i tam, kde uživatel nevyžaduje mobilitu - například tam, kde není možné, únosné či jinak vhodné pokládat nějaké kabely. Bezdrátové technologie zde pak nahrazují dvoubodový "drátový" spoj, a tudíž jsou použitelné i pro realizaci individuálních připojení k Internetu (které se od "drátových" liší v zásadě jen použitou technologií). Za zdůraznění zde stojí skutečnost, že obě strany bezdrátového spoje jsou zde budovány až na základě skutečné potřeby, a že jde o spojení Bod-Bod (Point-to-Point, P-P).. V nabídkách připojení k Internetu tyto varianty často ani nejsou explicitně uváděny jako samostatné nabídky (ale jsou "schovány" pod nabídky pevného připojení, s možností realizovat potřebný spoj bezdrátovým způsobem).
Existují však i takové varianty, v rámci kterých provozovatel buduje jednu stranu budoucího bezdrátového spoje dopředu a z vlastní iniciativy (jako "základnovou stanici" či "vysílač")), přesněji buduje celou soustavu takovýchto základnových stanic, a teprve následně shání zákazníky kteří by využívali jeho služby - a těm pak stačí být v dosahu některé základnové stanice a pořídit si "druhý konec" bezdrátového spoje - tedy příslušný terminál. Přenosy v takovýchto sítích fungují na principu Point-to-Multipoint (P-MP), protože jedna základnová stanice komunikuje obecně s více terminály ve svém dosahu. Je to analogické situaci v mobilní síti (například v síti GSM), kde kolem základnových stanic vznikají tzv. buňky (a celá síť tak funguje na tzv. cellulárním principu), samozřejmě až na absenci mobility. Hlavní motivací pro buňkovou strukturu je šetření dostupnými frekvencemi, protože přenosy v nesousedních buňkách mohou využívat stejná přenosová pásma.
Právě naznačené bezdrátové sítě mohou být budovány víceméně ad-hoc způsobem, kdy určitý provozovatel neusiluje ani tak systematické (plošné) pokrytí určitého území, ale umisťuje své základnové stanice (spíše ale jednotlivé vysílače) tam, kde předpokládá existenci svých zákazníků a určitou rentabilitu . Typicky se tak děje v situaci, kdy má tato síť sloužit výhradně k poskytování služeb svého provozovatele - nejčastěji právě pro potřeby přístupu k Internetu. Soustavy takovýchto základnových stanic (vysílačů) dnes budují snad všichni významnější poskytovatelé připojení k Internetu, nejčastěji v bezlicenčním pásmu 2,4 až 2,5 GHz, a s jejich pomocí nabízí právě to, co je dnes běžně označováno jako "bezdrátový přístup k Internetu". Výslednou infrastrukturu však jednotliví poskytovatelé obvykle neoznačují jako "síť" a nedávají jí samostatné jméno - výjimkou je zřejmě jen síť Eridan společnosti SNISNET (jejíž služby "přeprodává" Internet OnLine pod označením "IOL Wireless"). Z používaných technologií převažují produkty izraelské firmy BreezeCom, ale setkat se lze i s technologiemi od dalších výrobců (např. Lucent Technologies). Dosahované rychlosti mohou být dosti vysoké, např. až 3 Mbps, ale faktická přenosová kapacita dostupná jednotlivým uživatelům závisí na dalších faktorech, především na počtu účastníků v "buňce" a na způsobu sdílení celkové přenosové kapacity, kterou buňka nabízí. Zajímavé je, že právě kvůli relativně vysokým přenosovým kapacitám se u těchto bezdrátových sítí výrazně prosadilo zpoplatňování podle objemu přenesených dat (bez ohledu na rychlost, s jakou jsou data přenášena).
Další variantou je systematické budování bezdrátových sítí na buňkovém (cellulárním) principu, ve snaze dosáhnout plošného pokrytí určitého území. Cílem pak je nabízet obecnou konektivitu, která může být využita různým způsobem - nejen pro přístup k Internetu, ale třeba také pro hlasové služby, pro vytváření pronajatých okruhů (realizovaných bezdrátovým způsobem) atd. Takovéto sítě jsou tedy spíše platformou pro poskytování dalších služeb, a mohou být využity i dalšími operátory (a ne pouze jejich provozovateli). Proto se jim také říká "přístupové", neboť zajišťují "přístup" ke koncovým zákazníkům, neboli překonání příslovečné "poslední míle" - a jelikož jsou realizovány bezdrátově a nepočítají s mobilitou svých uživatelů, mohou být po právu obecně označovány jako sítě FWA (Fixed Wireless Access, v doslovném překladu: pevné bezdrátové sítě.
Sítě FWA mohou ke svému fungování využívat frekvence v oblasti od 1,8 do 3,5 GHz, kde pracují s relativně užšími frekvenčními pásmy, a dosahují přenosových rychlostí až v řádu stovek kilobitů za sekundu (obvykle se uvádí až 512 kbps). Další možností je jejich fungování na vyšších frekvencích (10.5, 26, 28 nebo 40 GHz), s využitím širších frekvenčních pásem, které skýtají možnost dosahovat vyšších přenosových kapacit - až 30 Mbps. První varianta je přitom označována jako "úzkopásmová" (narrowband), a druhá jako "širokopásmová" (broadband). V současné době přitom probíhá výběrové řízení na tři celostátní licence v oblasti 26 GHz, které svým vítězům umožní budovat celoplošné sítě FWA nabízející celou řadu služeb - od ekvivalentu pevných telekomunikačních okruhů, na kterých lze provozovat například hlasové služby (či služby VPN a četné další), až po vysokorychlostní přístup k Internetu. V licenčním pásmu 3,5 GHz, kde se budují úzkopásmové sítě FWA a které také vyžadují licence, již byly uděleny celostátní licence společnostem GTS, Aliatel, TERMS a In2Loop, a další licence s lokální působností pak získaly firmy InWay a TESMedia.