PICS

PICS (Platform for Internet Content Selection): platforma, vyvinutá pro potřeby hodnocení informací dostupných na Internetu a umožňující uživatelům regulovat, jaké informace budou přijímat. Původně šlo o řešení, které mělo sloužit rodičům k regulování toho, co jejich děti smí na Internetu vidět. Dnes se používá i jako obecnější řešení, umožňující uživatelům vybírat si informace podle různých kritérií a hodnocení.

Dnešní Internet je opravdu velkým informačním zdrojem. Lze na něm najít obrovské množství informací, nejrůznější povahy – od ryze odborných, přes všeobecnou faktografii, až po věci zábavné a vysloveně oddychové. Vzhledem ke způsobu fungování Internetu dokonce platí, že když někdo chce umístit na tuto celosvětovou síť sítí nějakou informaci, nemusí se nikoho ptát zda tak smí učinit, nemusí na to mít žádné explicitní povolení, ani nemusí procházet žádným schvalovacím řízením. To na jedné straně podporuje skutečnou svobodu slova, ale na druhé straně to umožňuje, aby se na Internet dostaly i vysloveně nepravdivé informace, informace vědomě zkreslené, tendenční apod. Nepříjemnost tohoto faktu je dále umocněna skutečností, že okruh uživatelů, kteří se mohou k těmto informacím dostat, není vzhledem k dnešnímu způsobu fungování Internetu nějak apriorně omezen.

Praktickým důsledkem je pak například to, že na dnešním Internetu je dostupná pornografie, která by se opravdu neměla dostávat do rukou mladistvým, či informace o drogách, informace zneužitelné k terorismu, a další "nevhodné věci". To je skutečnost, kterou nemá smysl si zastírat nebo ji dokonce ignorovat. Otázkou je spíše to, jak se k ní postavit, jak se s ní vyrovnat, a přitom vzít do úvahy zájmy a kritéria "vhodnosti", která mohou být u různých uživatelů diametrálně odlišná.

Možných přístupů k řešení celé nesmírně složité otázky je několik. Prvním je administrativní zákaz, ve stylu "nikde na Internetu nesmí být nic, co nebylo vhodné i pro mladistvé". Administrativní zákazy mají tendenci nefungovat, být obcházeny, a problematické je už jejich samotné vymezení: kdo má právo odpovědně posoudit, co je a co není vhodné pro mladistvé? Nezmizí pak z Internetu například obrázky antických soch, umělecké akty, celé učebnice zdravovědy, milostná poezie apod.? A co protesty dospělých a jejich právo na takové informace, jaké pro ně nejsou nevhodné? Administrativní zákaz zkrátka není vhodným řešením, je příliš jednoduchou záplatou na velmi složitý a citlivý problém. V USA se již touto cestou zkusili vydat (prostřednictvím zákona CDA, Communications Deecency Act, v doslovném překladu: zákon o mravopočestnosti v komunikacích), ale sami záhy zjistili, že tudy cesta opravdu nevede.

Administrativní zákaz byl charakteristický také tím, že se snažil regulovat to, co bylo nabízeno (přesněji: zpřístupňováno), a nikoli to, co bylo uživateli skutečně přijímáno – což ve světě Internetu obnáší velmi podstatný rozdíl, zatímco například v oblasti televizního vysílání nikoli. Současně s tím administrativní zákaz implicitně předpokládá, že odpovědnost zde přebírá vydavatel zákazu (typicky stát), a ne třeba ten, kdo odpovídá za mravní výchovu mladistvého, tj. rodič. Jako kdyby zde stát říkal, že v běžném životě rodiče ještě jsou dostatečně kompetentní k tomu, aby vychovávali své děti, ale pokud jde o Internet, rodiče již kompetentní nejsou, a potřebný dohled tak musí přebrat do svých rukou stát.

Alternativní přístupy k řešení celého problému proto již staví na rozumnějším předpokladu, že o vhodnosti či nevhodnosti by se mělo rozhodovat na té straně, kde dochází ke "konzumaci" dat, a ne na straně jejich produkování. V praxi tedy rodiče, kteří rozhodují o tom, co je pro jejich děti vhodné a co nikoli. K něčemu takovému ale potřebují vhodné nástroje a techniky. Ty však již existují, a to dokonce ve dvou principiálních variantách.

První zásadní variantou je takový přístup, při kterém rodič může explicitně zakázat svému dítěti navštěvovat určitá konkrétní místa (nebo naopak povolit návštěvu konkrétních míst, s tím že všechna ostatní jsou zakázána). Technicky to není žádný problém – stačí vhodně upravený síťový software, kterému se explicitně řekne kam se smí a kam nesmí (a příslušné nastavení se opatří heslem, tak aby jej zvídavý potomek nemohl měnit). Problém je spíše v tom, že zde leží veškerá tíha individuálního posouzení vhodnosti či nevhodnosti na rodiči, který musí sám sestavovat veškerá hodnocení všech míst a zdrojů, které by jeho potomek chtěl navštěvovat. A na to většina rodičů nemá čas.

Další alternativou je nechat hodnocení konkrétních zdrojů na někom jiném, dostatečně kompetentním a důvěryhodném, kdo by předem řekl jaké jsou jeho stupnice hodnot a kritérií. Rodič, dbající na správnou výchovu svého potomka, by pak pouze stanovil, jaké úrovně hodnocení jsou pro jeho potomka ještě vhodné, a jaké už nikoli. Pokud by se například jednalo o hodnocení vulgárního vyjadřování ve stupnici od jedné do pěti (přičemž hodnotitel by dopředu řekl, co přesně kterou úrovní rozumí), mohl by rodič jednorázově stanovit, že jeho potomek smí navštěvovat například zdroje s úrovní vulgárnosti nejvýše stupně 2 ve zmíněné pětistupňové škále. V angličtině se tomuto přístupu říká rating.

Kritická zde samozřejmě je role hodnotitele - kdo by to měl být, podle jakých zásad a principů by se měl řídit apod.? To je jistě velmi důležitá a složitá otázka. Jejímu řešení však může napomoci takové technické řešení, které dovolí aby si rodič (nebo obecně kdokoli, kdo chce tento princip hodnocení informací využívat), mohl vybrat mezi různými hodnotiteli, resp. mezi různými hodnoceními jedněch a těchže zdrojů. Tak by se totiž vytvořila konkurence, která by napomohla přirozenému výběru skutečně odpovědných hodnotitelů, kterým by uživatelé opravdu důvěřovali – ať již z oblasti státních institucí, soukromých firem, zájmových spolků, kulturních či církevních organizací, nebo třeba jednotlivců. Současně s tím by se vyřešil i problém spočívající v tom, že jedny a ty samé informace mohou mít pro různé uživatele různou míru vhodnosti – například lidé určitého náboženského vyznání by využívali hodnocení jednoho konkrétního hodnotitele, zatímco lidé jiného vyznání či přesvědčení by používali hodnocení jiného hodnotitele.

No ale to jsme si již popsali hlavní myšlenky systému PICS (Platform for Internet Content Selection). Pro ještě lepší přiblížení věcné podstaty si lze představit analogii s krabicemi, balíky či jinými přepravkami, na které lze psát různé nápisy (typu "hořlavost: vysoká"). PICS definuje, kam se takovéto vzkazy mají psát a jakým způsobem, i jak se mají číst, ale už neříká co konkrétně mají představovat, ani jak mají být interpretovány. Zavádí pojem tzv. známky či nálepky (anglicky: label), která může mít různé hodnoty, ale sám nijak nepředepisuje kolik takovýchto známek má být, jak se mají jmenovat a kolik mají mít možných hodnot: zda například má jít o známku "hořlavost" se dvěma možnými hodnotami "nízká" a "vysoká", nebo třeba o známku "ukazuje násilí" s deseti možnými hodnotami, od "žádné" až po "zvrhlé".

Systém PICS je tedy jedním konkrétním technickým řešením, které umožňuje více různých hodnocení jedné a téže informace (WWW stránky) – takovéto hodnocení může být provedeno přímo samotným autorem či vydavatelem (jako "samohodnocení"), nebo může být realizováno nejrůznějšími externími subjekty. Uživatel, který s příslušnými informacemi přichází do styku, si může sám vybírat, jaké (resp. čí) hodnocení bude používat – svým dětem to nejspíše rodiče pevně nastaví bez možnosti změny, ale dospělí uživatelé mohou tuto možnost využívat vědomě a o své vlastní vůli například k tomu, aby se vyhnuli méně kvalitním či jinak nezajímavým informacím, a mohli se soustředit na takové informace, jaké skutečně chtějí. Hodnocení systémem PICS může díky své univerzálnosti být použito i takovýmto způsobem.