Information Push
V ranných dobách Internetu, kdy informací v elektronické formě bylo ještě relativně málo, bylo únosné je vzít a rozeslat každému, kdo by o ně mohl mít potenciálně zájem. Ostatně, jedním z důvodů vzniku Internetu byla právě potřeba takovéhoto způsobu šíření informací mezi zainteresovanými stranami. Této potřebě pak velmi dobře vyhověla například elektronická pošta, charakteristická svým distribučním charakterem.
S postupem času se ale distribuční způsob práce s informacemi stal neúnosný - informací již bylo tolik, že se nedalo je mechanicky rozesílat na všechny strany. Už i proto, že potenciální zájemci by záhy nedělali nic jiného, než že by od sebe odhrnovali lavinu neustále se navalujících informací. Místo toho se muselo přejít k tzv. zpřístupňujícímu modelu. Jeho základní myšlenka je následující: informace, které někde vznikají, se ponechají na vhodném centrálním místě, nejlépe přímo tak kde vznikají. Uživatelům se pak dá možnost přístupu k takto uskladněným informacím, resp. dá se jim možnost "dojít si pro tyto informace", jakmile to oni sami budou považovat za účelné.
Asi nejznámějším příkladem služby, fungující na principu zpřístupnění informací, je služba World Wide Web. Ze všech ostatních služeb na shodném principu (mezi které patří FTP a archivy i služba Gopher) dokáže nejlépe a nejatraktivněji "zabalit" a uživateli prezentovat to, co je kde nabízeno.
Ani zpřístupňující model práce s informacemi však není vždy a za všech okolností optimální. Je sice maximálně šetrný vůči potenciálním odběratelům informací, kterým sám nic nevnucuje ani je nijak jinak neobtěžuje - jelikož veškerou aktivitu předpokládá právě na straně uživatelů. To je ale současně i jeho slabé místo - protože očekává, že to budou právě uživatelé, kteří se budou sami orientovat v nabídkách toho, co je kde k dispozici. Tedy že si uživatelé sami dokáží vyhledat to, co chtějí, i že dokáží sami posoudit relevantnost informací a oddělit příslovečně zrno od plev. Ale tyto předpoklady nemusí být vždy splněny, ať již z nedostatku schopností uživatelů, či kvůli jejich nedostatečném přehledu o určitém oboru, nebo třeba kvůli prostému nedostatku času. Proto se na scéně objevuje další způsob práce s informacemi, označovaný jako information push.
Princip modelu "information push" je opět velmi jednoduchý: uživatel (zájemce o informace) zde přenese úkol vyhledávat a shromažďovat informace na někoho jiného, kdo je k tomu lépe vybaven a dokáže to dělat efektivněji. Tedy na poskytovatele informační služby, kterému ale musí vhodným způsobem dát najevo, jaké informace ho zajímají. To se může stát více různými způsoby, s různou úrovní "detailnosti" ze strany uživatele - poskytovatel například může průběžně připravovat různé tematicky orientované kanály, zaměřené například na burzovní zpravodajství, aktuální vnitropolitické události, kopanou, správný životní styl apod., a uživatel si z takovéto nabídky kanálů podle svého uvážení vybírá. Jinou variantou může být podrobnější specifikace individuálního zájmu určitého uživatele, který si přesně předepíše například to, že chce dostávat všechny články z denního tisku, ve kterých se mluví o firmě X, a je v nich současně zmiňována i firma Y. Také takovéto novodobé výstřižkové služby, s mnohem větší mírou individuálního přizpůsobení konkrétnímu zákazníkovi dobře zapadají do rámce modelu "information push".
Velmi důležitou charakteristikou modelu information push je způsob dopravování nashromážděných a předtříděných informací od poskytovatele informační služby k uživateli-zákazníkovi. Jelikož uživatel sám projevil o zasílání takovýchto informací zájem (sám si je objednal), je možné a v souladu se síťovou etikou mu je strkat doslova "až pod nos", pomocí nejrůznějších distribučních metod - například elektronickou poštou. Odsud také obvyklé označení modelu "information push" (anglické "push" znamená právě ono "tlačit").
Představa "tlačení" informací směrem k uživatelům má také jeden velmi zajímavý, a do budoucna asi nesmírně důležitý aspekt. Pokud totiž bude míra "individuálnosti" rozesílaných informací dostatečně malá, tedy půjde-li o stejné informace rozesílané více uživatelům (odběratelům) současně, je možné k jejich rozesílání použít takové techniky, které dokáží fungovat velmi efektivně. Služby, dosud používané pro rozesílání (např. elektronická pošta), mají většinou charakter přenosu "od jednoho zdroje k jednomu příjemci", a zcela zákonitě musí být méně výhodné než služby typu "od jednoho zdroje k mnoha příjemcům", neboli služby fungující na principu všesměrového vysílání, jaké se používá například u rozhlasového či televizního vysílání. Takovýmto službám, mezi které patří například přenos dat přes družice, je v zásadě jedno, kolik mají příjemců, a tomu pak také může být přizpůsoben i způsob jejich financování - když dokáží oslovit velmi mnoho uživatelů současně, je únosné aby je financoval "rozesilatel" informací (například díky reklamě), a pro uživatele byl takovýto přístup k informací zcela zdarma. Dnes se již objevují některé zajímavé technologie, založené na právě popsaném principu (například DirecPC, InterCast).
Bylo by jistě zbytečné zdůrazňovat, jak obrovské množství informací v dnešní době vzniká. Zajímavější je spíše uvědomit si, jak se s touto informační záplavou lidé vyrovnávají - ukažme si to na konkrétním příkladu Internetu, který je dnes asi největším zdrojem informací na světě.
Další zdroje informací:
Přehledný srovnávací článek o modelu information push vyšel nedávno v časopise PC Magazine. Další informace lze získat například na domovských stránkách firem Pointcast a Marimba, které jako jedny z prvních začaly nabízet konkrétní služby na principu information push. Z technologií, které do budoucna budou moci být využity pro efektivní šíření informací v rámci modelu information push, jsou již dnes nabízeny technologie Intercast a DirecPC.