Státní informační politika ve vzděláváníV pondělí naše vláda schválila koncepční dokument, podle kterého bude rozvíjena informační gramotnost celé naší společnosti. Počítá s připojováním škol k Internetu, i se vzděláváním učitelů a nejširší veřejnosti. Bude ale vyžadovat i nemalé investice. Najdou se? Rámcový plán našeho směřování k tzv. informační společnosti byl vytyčen již na jaře loňského roku, kdy naše vláda přijala základní koncepční dokument, pojmenovaný „Státní informační politika — cesta k informační společnosti“. Jeho první prioritou je, podobně jako u celoevropské koncepce eEurope, oblast vzdělávání a informační gramotnosti. Součástí SIPu (Státní informační politiky) je přitom i základní harmonogram, který právě v oblasti vzdělávání mj. říká, že v roce 2001 má být „zaveden Internet do každé školy, knihovny, pošty atd.“. Podrobné rozpracování Státní informační politiky, které by přesněji definovalo jednotlivé akce, projekty, činnosti apod., má přinést teprve tzv. Akční plán — který již měl být dávno na světě, ale kvůli několikerému odložení stále ještě není dokončen a schválen (což při rychlosti vývoje začíná být na pováženou). Nicméně tento akční plán se zabývá rozpracováním pouze sedmi z celkového počtu 8 priorit Státní informační politiky — osmou, kterou je právě oblast vzdělávání a informační gramotnosti, detailněji rozpracovává samostatný dokument, nazvaný příznačně „Koncepce státní informační politiky ve vzdělávání“ (a který je současně svým vlastním Akčním plánem a i harmonogramem současně, protože stanovuje konkrétní cíle, projekty, etapy jejich realizace atd.). No a právě tento koncepční dokument v pondělí vláda projednala a schválila. Co je obsahem Koncepce státní informační politiky ve vzdělávání?
V prvním přiblížení lze říci, že Koncepce se zabývá celou širokou škálou relevantních aspektů: nejen připojováním škol k Internetu, ale také vzděláváním učitelů, tak aby s informačními technologiemi uměli pracovat a dokázali je využívat i ve výuce. Dále je pamatováno i na další členy společnosti včetně zaměstnanců veřejné správy i nejširší veřejnosti, na budování zdrojů pro potřeby vzdělávání atd. Hlavní důraz je ale vcelku pochopitelně kladen na školství, a to zejména základní a střední. Strategické cíle, s jejichž dosažením koncepce počítá pro nadcházející léta, lze shrnout následovně:
Součástí Koncepce státní informační politiky ve vzdělávání je i celá řada konkrétních programů, a připojování škol k Internetu je jen jedním z nich. Další programy se týkají např.:
Podstatné tedy je, že celá koncepce se snaží být komplexnější a nezabývá se pouze připojováním škol k Internetu a jejich vybavováním výpočetní technikou — snaží se starat také o to, aby tato technika byla náležitě využita žáky i jejich učiteli. Jedním ze zajímavých momentů je například to, že koncepce počítá se zavedením role tzv. koordinátorů ICT — což by na každé škole měl být někdo, kdo bude mít zavádění informačních (a komunikačních) technologií na starosti — nikoli ale v tom smyslu, že to bude nové systemizované místo pro někoho, kdo nebude dělat nic jiného. Je to zamýšleno spíše jako určení jednoho člena pedagogického sboru, který bude vybaven dostatečnými znalostmi (resp. bude náležitě vyškolen) a bude na vše dohlížet (koordinovat). Co koncepce podceňuje
Poměrně malou pozornost celá koncepce věnuje tomu, co žáci a studenti na počítačích a na Internetu najdou a co budou moci využívat — tedy různé výukové materiály a informační zdroje, šité na míru potřebám výuky. Je na to sice pamatováno dvěma z dílčích programů, ale prostor, který je této problematice věnován v celém dokumentu i význam, který je jí přisuzován, považuji za zcela neadekvátní. Koncepce také nestanovuje žádné přesnější cíle, pokud jde o dosažení určitého počtu žáků na jeden počítač — v tomto ohledu existuje pouze výše zmiňovaný požadavek, aby každá škola měla do konce roku 2003 nejméně 8 multimediálních počítačů! A to se ještě v připomínkovém řízení nejčastěji objevovaly připomínky k tomu, že toto číslo je moc vysoké! Pouze jako perspektivní cíl, jdoucí až za hranici roku 2005, je v koncepci požadováno dosažení srovnatelného počtu žáků a učitelů na jeden počítač jako v zemích EU. Dále se koncepce prakticky vůbec nezabývá možností tzv. distančního vzdělávání, které se ukazuje jako čím dál tím perspektivnější. V jednom místě se dokonce explicitně říká, že autoři vlastně ani nevědí, jak se k této možnosti vůbec postavit: Je nutné zvážit explicitní podporu různých forem distančního vzdělávání ….. Jak jsme na tom v porovnání se světem?
Vděčným tématem médií je srovnávání naší situace a našich záměrů se světem. Jak tedy na tom jsme? Zaostáváme, nebo zase až tak moc pozadu nejsme? Odpověď velmi záleží na tom, co budeme považovat za rozhodující kritérium. Například evropská koncepce eEurope předpokládá dosažení informační gramotnosti všech absolventů škol do konce roku 2003, zatímco naše koncepce počítá s tímtéž do konce roku 2004. Toto srovnání tedy pro nás nevychází zase až tak nepříznivě. Zkusme se ale na celou věc podívat jinak: kde se vezme plná informační gramotnost absolventů škol? Nejspíše právě na školách, kde budou informační a komunikační technologie plně zapojeny do výuky. Tady se již lišíme podstatněji: koncepce EU chce dosáhnout plné integrace ICT do výuky do konce roku 2001 na školách všech stupňů (což souvisí s tím, že samotné připojování škol zde již vrcholí). Naše koncepce ale počítá, ve svých strategických cílech, s tím, že plné integrace ICT do výuky bude dosaženo až v roce 2004. To znamená nejen 3leté zpoždění, ale hlavně dosti nerealistické očekávání, že již okamžikem plné integrace ICT do výuky bude současně dosaženo i informační gramotnosti absolventů. Koncepce EU naopak počítá s tím, že na to bude potřebovat dva roky! Jak jsme na tom s připojováním škol
Jak jsme si již uvedli výše, původní harmonogram Státní informační politiky říkal, že „v roce 2001 má být zaveden Internet do každé školy, knihovny, pošty atd.“. Lze to tedy chápat tak, že podle původní představy mělo připojování škol v roce 2001 vrcholit, zatímco podle nynější koncepce má teprve začínat? Nelze to tak jednoznačně říci, protože součástí původního harmonogramu není míra, resp. charakter takovéhoto připojení — má jít o jakékoli připojení, tedy třeba o komutované připojení jednoho jediného počítače na celé škole? Nebo o pevné připojení celé sítě? To z původního harmonogramu jednoznačně nevyplývá. Z nového dokumentu to už vyplývá jednoznačněji, když se na adresu připojování škol explicitně říká: Realizace tohoto programu začne v roce 2001, jeho dokončení bude vázáno na možnosti státního rozpočtu a rovněž na aktuální nabídky operátorů (strategickým cílem je plné připojení škol a knihoven alespoň na minimální úrovni do konce roku 2001). Případné „přebytky“ (při cenově velmi výhodných nabídkách) budou využity pro zvýšení kapacit připojení škol a knihoven a pro další vybavení ICT (počítači). Mělo by tedy jít o postupný proces, začínající v roce 2001 „minimální úrovní“ a končící v roce 2003 výše uvedeným připojením celé sítě s minimálně 8 počítači na každé škole rychlostí alespoň 64 kbps (a někde až 2 Mbps). I to je podstatně pozdější termín oproti EU, kde mají být školy všech stupňů připojeny k Internetu a vybaveny multimediální technikou již do konce roku 2001 (navíc tak, aby všichni žáci i učitelé měli přístup k Internetu a souvisejícím službám). Bez zajímavosti jistě není skutečnost, že nemalé procento našich základních a středních škol již k Internetu připojeno je — čísla citovaná v dokumentu „Koncepce státní informační politiky ve vzdělávání“ uvádí, že jde o cca 24 procent základních škol a 65 procent škol středních. Tyto školy si zřejmě pořídily své připojení samy, proto, že to považovaly za potřebné, a nečekaly, zda a kdy se k něčemu rozhoupe stát. Bude velmi zajímavé sledovat, jakým způsobem budou takovéto školy začleněny do příslušného programu připojování k Internetu — bude jim vnucováno, aby začaly znovu, nebo jim bude umožněno další rozšíření jejich připojení a výbavy? To bude velmi záležet na tom, jak bude pojata konkrétní realizace dílčího programu připojování škol: bude vše řešeno centrálně a jednotně, nejspíše centrálním výběrovým řízením a jednotnou dodávkou služeb a produktů, nebo si bude moci každá škola vybírat sama, podle své individuální situace? Obě varianty jistě mají své výhody, ale i nevýhody. Kolik to bude stát?
Pokud jde o finanční prostředky potřebné pro realizaci celé koncepce, jen na připojování škol je pro rok 2001 plánováno 1,3 miliardy korun (na roku 2002 a 2003 pak shodně po 900 milionech a pro další dva roky po 600 milionech). Způsob stanovení těchto nákladů, tak jak je uveden v dokumentu, přitom přistupuje ke všem školám (a knihovnám, kterých se připojování také týká) stejně — tedy vlastně jako kdyby žádné z nich ještě připojeny nebyly. Příslušný výpočet nákladů na připojení, byť hodně rámcový, sice nejprve vede k počáteční částce 2,7 miliardy a potom ke 2 miliardám každý rok, ale poté je s odkazem na „nákupy ve velkém“ a na „vyjednávání s poskytovateli telekomunikačních služeb“ zredukován na již zmiňovaných 1,3 miliardy pro první rok a 900 a 600 miliard v dalších letech. Celkové náklady na realizaci Koncepce státní informační politiky ve vzdělávání (která zahrnuje i další programy, například budování informačních zdrojů pro školství či další vzdělávání učitelů a knihovníků) by do roku 2005 měly pohltit celkem na 7 miliard. Jenom v roce 2001 by z této celkové sumy mělo být vynaloženo 1,8 miliardy (a další rok stejně). Na tiskové konferenci, která se konala v pondělí bezprostředně po skončení schůze vlády, která koncepci přijala, samozřejmě padl dotaz i na to, zda se tyto peníze v rozpočtu najdou a zda je má školství alespoň přislíbené. Odpověď ministra školství Eduarda Zemana zněla: Celkové náklady představují něco přes 7 miliard. A tak, jak to dnes bylo odsouhlaseno, navýší se o ně kapitola. Doufejme tedy, že se tyto prostředky skutečně najdou (třeba z očekávaných výnosů privatizace), a že budou použity efektivně. Ostatně, co je nějakých 7 miliard investic do budoucnosti (navíc rozložených do období 5 let) proti mnoha desítkám miliard, které naši nejvyšší neváhají opakovaně nalévat do záchrany naší minulosti?
|