ComNet, den nultý

aneb dojmy z prvního dne konference Business na Internetu

S jednodenním předstihem před samotným Comnetem odstartovala jeho dvoudenní doprovodná konference, s výmluvným názvem „Business na Internetu“. Zde jsou mé dojmy z jejího prvního dne.

pan David Stádník

První přednáška již tradičně patřila řediteli Českého telekomunikačního úřadu, panu Davidu Stádníkovi (podobně jako tomu bylo při příležitosti loňského Comnetu). Pan Stádník předvedl přítomným svou tradiční tabulku, ukazující stav liberalizace či naopak přetrvávajícího monopolu v jednotlivých oblastech telekomunikací v ČR – obsah této tabulky se prakticky nelišil od toho, co pan Stádník prezentoval vloni i na několika dalších konferencích v průběhu roku, novinkou byl snad jen PowerPointový formát, zatímco dříve se jednalo o potištěné fólie. Důležité bylo konstatování, že se stavem liberalizace na tom nejsme ve srovnání s ostatními částmi Evropy zase až tak špatně – samozřejmě s nesmírně podstatnou výjimkou telefonních služeb.
Novinkou bylo zamyšlení přednášejícího nad otázkou, zda stav našich telekomunikací nebude v blízké budoucnosti brzdou rozvoje, zejména pokud jde o přístup k Internetu a jeho využití. Odpověď zněla takto: pokud bude zachováno stávající tempo rozvoje telekomunikací a také stávající okruh uživatelů Internetu, pak nikoli. Pokud by ale mělo dojít k výraznějšímu rozšíření okruhu uživatelů Internetu, pak ano! Jako hlavní důvody pan Stádník uvedl tři faktory: stále ještě vysoké, byť rychle klesající ceny terminálů (rozuměj: počítačů), nedostatečně rozvinuté přenosové sítě, a konečně vysoké telekomunikační poplatky. Osobně vidím hlavní problém ve vysokých telekomunikačních tarifech za použití veřejné telefonní sítě– „fandové“, kteří jsou na Internetu bytostně závislí, nemají moc jiných možností než platit tyto vysoké tarify. Ale lidé Internetem dosud příliš nezasažení asi nebudou ochotni sypat své penízky do kasičky monopolního Telecomu v takové míře, jakou si on představuje – proto asi ono přiznání, že pokud by se měl významněji rozšířit okruh uživatelů, budou naše telekomunikace brzdou.
Z dalších zajímavých informací, které v přednášce pana Stádníka zazněly, je možné zmínit informaci o tom, že v příštím roce by se vláda měla zabývat stavem privatizace SPT Telecom – zhodnocením toho, zda stávající 51% podíl státu na vlastnictví SPT je optimální nebo ne, a zda by například neměl být snížen. Uvidíme, Jinou zajímavou informací „z vládních kruhů“ byla zmínka o tom, že 30.4. pan ministr Moos předložil vládě věcný záměr nového zákona o telekomunikacích (resp. dalšího návrhu, protože např. předchozí poslanecký návrh poslance Zimy byl stažen). Minulý týden prý legislativní rada vlády dala k tomuto návrhu doporučující stanovisko, a tak by se tento návrh mohl dostat na pořad jednání vlády 17.6. – což je ale těsně před volbami, a není vůbec jasné, zda budoucí vláda bude chtít navázat na tento věcný záměr a pokračovat v přípravě paragrafovaného znění, nebo zda začne řešit otázku nového telekomunikačního zákona zgruntu jinak.
V rámci diskuse jsem se pana Stádníka zeptal na stanovisko ČTU k Internetové telefonii – zda může potvrdit to, co zaznělo na nedávné konferenci Telespoj (a co jsem popisoval na Novinkách v předchozím článku „Smí se u nás telefonovat po Internetu?“). Na zmíněném Telespoji zněla odpověď zástupce ČTU dosti jednoznačně – v tom smyslu, že internetová telefonie porušuje exkluzivitu SPT Telecom. Pan Stádník však odpověděl mnohem diplomatičtěji, v tom smyslu že jde o otázku, kterou ČTU zatím studuje, mapuje situaci a sbírá podklady pro své stanovisko. Zmínil se také o svém rozhovoru s druhým nejvyšším představitelem SPT, panem Besselem Cocqem, podle jehož názoru se SPT necítí nijak ohrožen ani callbacky, ani internetovou telefonií. Takže přeloženo z diplomatické řeči to zřejmě znamená, že pro SPT jde o prkotinu, kterou není nutné se zabývat. Možná teď ještě ne, ale časem určitě ano, dodávám.
Pro zajímavost: v nedávných dnech si i Český telekomunikační úřad pořídil vlastní WWW stránky, najdete je na adrese http://www.ctupraha.cz.

pan Jiří Orság

Dalším přednášejícím byl pan Jiří Orság, známý správce naší národní domény (ale moderátorem byl představen jako nezávislý konzultant]. Jeho přednáška se vcelku pochopitelně zabývala stavem naší TLD .cz, a obsahovala mnoho zajímavých údajů. Například o tom, že cca 31 procent všech domén druhé úrovně pod .cz neobsahuje ani jeden A záznam (neboli ani jeden počítač) – z toho lze soudit, že jde o spekulativní domény, které si někdo nechal zaregistrovat, aniž je skutečně využívá. Další zajímavostí je i to, že přes cca 40% procent dalších domén obsahuje jen jediný A záznam (nejspíše odpovídající počítači s adresou www.něco.cz). S tím pak souvisí i fakt, že k 29.5. byl podpisem zakládající listiny konečně ustaven CZ-NIC, a to jako tzv. zájmové sdružení právnických osob (zkratkou z.s.p.o.). Má nyní 17 členů, a vstupní členský poplatek se nakonec ustálil na 50 000,- Kč.
Široce diskutována byla v příspěvku pana Orsága také problematika nových domén nejvyšší úrovně a celá podstata otevřených otázek kolem aktivit CORE a snah vlády USA, které doslova před chvilkou (v pátek 5.6.) vyvrcholily vydáním tzv. white paperu, s výslednou podobou stanoviska vlády USA.

Po obědě následovala přenáška zástupce firmy IBM, místo zaneprázdněného ředitele pana Součka zaskakoval pan Bělík. Jeho přednáška byla více filosoficky laděna, a jako nejzajímavější jsem si z ní odnesl zásadu, že v oblasti regulace obsahu by míč měl být na hřišti uživatelů, resp. spotřebitelů – místo nějaké cenzury či jiné formy kontroly „ofenzivního obsahu“ u jeho zdroje (třeba zákazu publikování určitých informací) by ochrana před tímto druhem obsahu měla být záležitostí uživatele/spotřebitele. Ten se nejlépe může sám vyvarovat takového obsahu, který považuje za nevhodný, a dnes již má, či v nejbližší budoucnosti bude mít k dispozici dostatek možností a prostředků jak chránit například i své děti před takovým obsahem, který právě on sezná nevhodným. K tomu bych rád dodal, že tato zásada je určitě vhodná tam, kde aktivita je na straně uživatele, který si sám vybírá obsah. Pokud ale aktivita bude na straně autorů obsahu – kteří například rozesílají své materiály el. poštou – pak zde již tato zásada je na pováženou, zejména v souvislosti se spammingem.

Další přednáška, pana Zbyňka Loebla, se týkala právních aspektů elektronického obchodu v českém právu, se zaměřením na práva k nehmotným statkům. Zaznělo zde poměrně smělé tvrzení, že náš právní řád v zásadě neobsahuje nic, co by znemožňovalo elektronické obchodování – ovšem záhy bylo dopovězeno i to, že mu chybí velmi mnoho k tomu, aby elektronické obchodování fakticky umožňoval. Podrobněji byly rozebírány některé konkrétní zákony (např. občanský a obchodní zákoník), z pohledu toho co umožňují nejen z oblasti elektronického obchodu, ale i z pohledu obecnějšího využití výpočetní techniky. Jako nejliberálnější vůči použití výpočetní techniky zde byl citován zákon o účetnictví (ale asi je dobré to chápat jako relativní hodnocení). Ze zajímavostí, které zde zazněly spíše mimoděk, jsem zaregistroval informaci o tom, že naše ministerstvo financí se prý chystá poskytovat certifikační služby na Internetu (neboli fungovat jako certifikační autorita).

Velmi zajímavá, alespoň pro mne, byla přednáška ing. Vandělíkové, rozhodce (či „rozhodkyně“) pro spory v oblasti domén. Z jejího vystoupení jsem si osobně odnesl přesvědčení, že pravidla pro registraci domén, která vymyslel a všem naordinoval donedávna ještě neexistující CZ-NIC, jsou přinejmenším nedokonalá. Například bod 6.2 Smlouvy mezi CZ-NICem a žadatelem praví, že „žadatel [o zřízení domény druhé úrovně) se podepsáním Smlouvy mj. zaručuje, že registrace doménového jména ani způsob, jakým bude DJ přímo či nepřímo užíváno, neporuší zákonná práva třetí strany (bod 6.2 Smlovy)“ k čemuž ing. Vandělíková v jiném místě uvádí že doménová jména, která jsou shodná či zaměnitelně podobná s obchodním jménem, registrovanou ochrannou známkou či nechráněným označením někoho jiného, porušují práva třetích osob a jsou přinejmenším v rozporu s dobrými mravy soutěže.

Domyšleno do důsledku to znamená, že když někde budou existovat dvě firmy stejného jména, ani jedna z jich by neměla být schopna podepsat smlouvu s CZ-NICem (protože by porušila práva třetí strany). Jaký pak má potom smysl hovořit o pravidle „kdo dříve přijde, ten dříve mele“ – mimochodem, ze stanoviska ing. Vandělíkové jsem vyrozuměl, že toto pravidlo sice platí pro registrace jako technický proces, ale z hlediska práva má větší nárok na doménové jméno ten, kdo existuje déle (resp. je schopen prokázat, že příslušné jméno či označení používá déle). Ono asi není radno některé věci domýšlet příliš do důsledků – třeba to, z čeho vlastně CZ-NIC odvozuje právo stanovovat přesná pravidla hry. Správa naší národní domény na něj zřejmě přejde z původní delegace od IANA, udělené kdysi dávno Výpočetnímu centru VŠCHT, ale jak obstojí pravidla vyhlášená CZ-NICem vůči našemu právnímu řádu, až je někdo zpochybní u soudu? Na druhé straně nějaká pravidla jsou nezbytná, a ideální pravidla zřejmě neexistují.