Osm priorit státní informační politiky - I.Nedávno schválený dokument "Státní informační politika", který je naší národní koncepcí budování tzv. informační společnosti, obsahuje výčet osmi hlavních prioritních oblastí. Zde je stručný rozbor a komentář k první prioritní oblasti, kterou je vzdělanost v informačních technologiích neboli tzv. informační gramotnost. O tom, že naše státní správa konečně začala podnikat konkrétní kroky v oblasti budování tzv. informační společnosti, jsem psal zde na Novinkách již v tomto přehledovém článku. Stěžejní aktivitou přitom bylo vypracování vlastní koncepce, zabývající se základními koncepčními otázkami - tato koncepce má formu již v podtitulku zmiňovaného dokumentu s plným názvem "Státní informační politika - Cesta k informační společnosti". (Tento dokument vláda přijala na svém zasedání 31. 5. 1999 a finální verze dokumentu je dostupná zde.) Celou schválenou koncepci přitom kromě samotného dokumentu tvoří i dvě přílohy: a kromě toho také harmonogram realizace vybraných úkolů státní informační politiky, který bude podkladem pro sestavení tzv. Akčního plánu, podle kterého budou realizovány konkrétní kroky. Samotný dokument "Státní informační politika - Cesta k informační společnosti" přitom vymezuje několik prioritních oblastí, jejichž rozvoj resp. řešení vláda považuje za nejdůležitější. V původním návrhu státní informační politiky těchto prioritních oblastí bylo jen sedm, ale na poslední chvíli se k nim přidala ještě jedna, osmá oblast (týkající se stability společnosti a její bezpečnosti). Dokument přitom neříká nic o tom, zda jde o pouhý výčet priorit stejné naléhavosti, nebo zda jsou tyto priority uspořádány podle své naléhavosti. Osobně ale soudím, že určitý prvek uspořádanosti, vyjadřující stupeň priority, zde přeci jen je - ne nadarmo je jako první uváděna právě vzdělanost. Informační gramotnost
Státní informační politika v této oblasti velmi správně konstatuje, že informační technologie nejenom dávají nové možnosti, ale vyžadují také odpovídající znalosti a schopnosti (tzv. informační gramotnost). Dospívá proto k závěru, že o rozvoji a uplatnění osobnosti v 21. století bude rozhodovat právě informační gramotnost občanů. To samozřejmě klade zvýšené nároky na celý vzdělávací systém, ale současně to dává i jemu zajímavé a nové možnosti (zejména nové formy výuky, včetně tzv. distančního vzdělávání apod.). Jako hlavní strategický cíl je v této prioritní oblasti stanoveno zvládnutí informační gramotnosti na školách, s cílem poskytnout potřebnou gramotnost nastupující generaci. Dalším cílem, i když formulovaným mnohem méně imperativně, je poskytnout tuto gramotnost i "starší" generaci - v první řadě odborníkům, dále zaměstnancům veřejné správy a konečně i široké veřejnosti. Významným prostředkem, který koncepce náležitě akcentuje, je využívání moderních informačních technologií ve výuce, v celém širokém spektru jejich podob a možností. Faktorem, kterého si koncepce sice všímá, ale neklade na něj patřičný důraz (alespoň podle mého názoru), je skutečnost, že proces vzdělávání zásadním způsobem mění svůj charakter - z původně časově omezeného se stává časově neomezeným (stává se kontinuálním, a tedy celoživotním vzděláváním). Pokud jde o konkrétní formy naplnění vytčených cílů, národní koncepce informační politiky počítá s připojováním škol všech úrovní a typů k Internetu a začleněním využití jeho prostředků do výuky. Harmonogram, který je přílohou koncepce, dokonce stanovuje datum, do kterého by měly být všechny školy připojeny k Internetu: rok 2001. Ke stejnému datu by přitom měl být Internet zaveden i do všech knihoven a na všechny pošty - což souvisí s nepříliš explicitním, ale přesto dosti zřetelným záměrem celé koncepce podporovat "kolektivní" formy přístupu k Internetu (ve formě informačních kiosků či počítačů s přístupem k Internetu v knihovnách, na poštách či na různých úřadech), zatímco "individuální" formy přístupu (zejména připojování domácností, kanceláří apod.) jsou ponechány volnému působení nabídky a poptávky na liberalizovaném trhu telekomunikačních služeb (který ale ještě dva roky nemůže z principu existovat, a potom mu ještě bude nějakou chvíli trvat, než skutečně vznikne). Koncepce tedy vcelku správně chápe jako svůj úkol (resp. jako úkol státu, který tuto koncepci formuluje) postarat se o vzdělávání nastupující generace ve školách. Dále chápe jako svůj úkol postarat se o potřebnou "informační gramotnost" zaměstnanců veřejné správy - podle schváleného harmonogramu by program vzdělávání státní správy a samosprávy měl začít dokonce již v září letošního roku (což doufám neznamená, že dosud se v této oblasti nic neděje). Pokud jde o širší veřejnost, zde koncepce podle mého názoru skoro nic explicitně neříká (kromě obecného konstatování, že je potřeba vzdělávat i širokou veřejnost). V harmonogramu, který celou koncepci doplňuje, se ve vztahu k široké veřejnosti hovoří zejména o tzv. certifikaci (neboli o exaktním "měření" počítačové gramotnosti, o čemž je posléze vydán doklad, ve formě certifikátu). Pokud jsem zmíněný harmonogram správně pochopil, stát plánuje takto certifikovat v roce 2001 obecně své občany (doufám, že ne povinně), a to skrze komerční certifikační organizace - zatímco ve vztahu ke specifické podmnožině občanů, konkrétně ve vztahu k pracovníkům státní správy a samosprávy, mluví pouze o vzdělávání, a ne o certifikaci. Podle stejného harmonogramu se certifikace dokonce mají stát součástí základního vzdělání. Správně by to podle mého názoru mělo být spíše naopak: certifikováni by měli být zaměstnanci státní správy a samosprávy, a možnost získat certifikát o své počítačové gramotnosti by měl mít každý, po kom to jeho zaměstnavatel požaduje. Naopak by do toho neměl být nucen ten, kdo certifikát nepotřebuje (zvláště bude-li jej poskytovat komerční subjekt na komerčním principu, tedy ne zadarmo). Věda a výzkum nejsou prioritou
Důležitou oblastí, která ve výčtu priorit státní informační politiky bohužel chybí, je oblast vědy, výzkumu a vývoje. O této oblasti se nehovoří ani v rámci priority "informační gramotnost" zabývající se vzděláváním, které je tradičně s vědou, výzkumem a vývojem nejčastěji spojováno. Přitom tvůrci národní strategie v oblasti informační politiky si význam vědy a výzkumu určitě uvědomovali, protože jinak by do samotného záhlaví nedali tvrzení ve smyslu "bez výzkumu to nepůjde":
Rozvoj informační společnosti je úlohou nejen vlády a státu. Bez partnerství vlády, veřejné správy, měst, obcí, občanů, podnikatelské veřejnosti, informačního průmyslu, akademické a výzkumné sféry, není možné tohoto cíle dosáhnout O vědě, výzkumu a vývoji se podrobně hovoří až v rámci jedné z příloh státní informační politiky, nazvané "Předpoklady realizace státní informační politiky" (konkrétně zde)
Dalšími prioritami se budeme podrobněji zabývat v navazujících článcích.
|