Svět ISO/OSI

OSI (Open Systems Interconnection)

rodina protokolů TCP/IP, doprovázená svou ucelenou představou o tom, jak by počítačové sítě měly vypadat a jak by měly fungovat, je zřejmě nejrozšířenější a v praxi nejpoužívanější, ale rozhodně není jedinou možnou variantou, resp. jedinou možnou "síťovou koncepcí". Další ucelenou koncepcí je představa, pocházející od organizace ISO (viz minule), oficiálně pojmenovaná jako tzv. referenční model ISO/OSI. Pro správné pochopení tohoto názvu je vhodné se zmínit o způsobu vzniku této koncepce: organizace ISO si nejprve předsevzala, že vytvoří všeobjímající standard, definující chování jakýchkoli "otevřených systémů" (tedy například i samostatných počítačů). Tento standard se měl jmenovat "Open Systems Architecture", ale organizace ISO brzy zjistila, že něco takového je nad její síly. Proto poněkud slevila, a chtěla vyvinout standard pokrývající pouze aspekty vzájemného propojování otevřených systémů - odsud pak název "Open Systems Interconnection" (zkratkou OSI). Vzhledem ke způsobu práce v rámci ISO a ke způsobu vzniku jejích standardů se ale i toto ukázalo jako příliš velké sousto, a tak se z původní představy muselo slevit ještě jednou: z původní koncepce OSI, zahrnující jak celkovou představu (zejména o počtu vrstev a jejich úkolech) tak i konkrétní protokoly naplňující tuto představu, musely být nakonec vyjmuty tyto konkrétní protokoly (s tím, že budou vznikat průběžně, a budou také průběžně "zakomponovávány" do rámce, který koncepce OSI vytváří). Ze samotné OSI tak zbyl právě onen "rámec", či "model", který specifikuje celkovou představu o vrstvách (celkem sedmi) a jejích úkolech, neobsahuje v sobě konkrétní protokoly, a je označován jako tzv. referenční model ISO/OSI.

 

GOSIP (Governmental OSI Profile)

Jednou z charakteristických vlastností celé koncepce ISO/OSI, do které jsou postupně "zakomponovávány" průběžně vznikající protokoly, je jeho bohatost a maximalistický přístup - snaží se poskytnout co možná nejvíce funkcí, vlastností a schopností, s představou že tyto mohou být alespoň pro někoho užitečné. Výsledkem je pak značně rozsáhlý a komplikovaný návrh, jehož implementace v plné šíři se často ukazuje jako nereálná. V praxi pak dochází k tomu, že se z původního návrhu musí "vyříznout" určitá reálně implementovatelná část, která ovšem musí být přesně definovaná. Právě toto je cílem tzv. profilů GOSIP (doslova: vládních OSI profilů): státní sféra, která v rámci své působnosti budovala nějaké počítačové sítě, požadovala aby řešení bylo postaveno na bázi koncepce OSI. Současně ale musela přesně vyspecifikovat, jakou "podmnožinu" konkrétně požaduje. Na trhu informačních technologií však nabídka konkrétních produktů pro OSI/OSI byla a stále je tak malá, že v praxi se nejrůznější řešení budují na bázi TCP/IP. Časem proto i většina států ustoupila ze svých striktních požadavků na ISO/OSI, a do svých profilů GOSIP zabudovala jako alternativní možnost i použití řešení na bázi TCP/IP.

 

X.400, MHS (Message Handling Systems)

bylo by velkou chybou dívat se na souboj koncepcí TCP/IP a ISO/OSI pouze černobíle a brát všechno, co vzniklo ve světě ISO/OSI, za neživotaschopné. Zřejmě nejúspěšnějším řešením, pocházejícím ze světa ISO/OSI, je řešení elektronické pošty. To je obecně označováno jako "MHS" (od: Message Handling System - pozor na záměnu s konkrétním názvem elektronické pošty v sítích Novell Netware, které se také jmenuje MHS), a jeho konkrétní podoba je definována doporučením organizace CCITT (resp. ITU-T, viz minule) X.400. Z tohoto faktu je patrné i to, že průběžně vznikající standardy ISO/OSI mohou fakticky vznikat i u jiných organizací, než u samotné ISO (i když CCITT, resp. ITU-T a ISO k sobě mají koncepčně velmi blízko). Elektronická pošta "na bázi X.400" (jako alternativa k "poště na bázi SMTP", používané hlavně v Internetu), je využívána zejména ve veřejných datových sítích jako jedna z jejich hlavních aplikací - u nás byly před časem nabízeny služby elektronické pošty ET-Mail (firmou Eurotel) a CZ-Mail (SPT Telecomem), fungující právě na bázi X.400. Mezi "SMTP poštou" a "poštou X.400" existuje shoda v celkové architektuře na principu klient/server (liší se ale pojmenování obou složek, v rámci X.400 se mluví o poštovním serveru jako o prvku MTA, neboli Message Transfer Agent, zatímco klientský poštovní program je UA, alias User Agent). Odlišné však jsou konkrétní formáty zpráv, adresy uživatelů i přenosové mechanismy, sloužící k faktickému přenosu zpráv. Mezi oběma koncepcemi však existuje možnost vzájemného převodu - v praxi existence poštovních bran, které zajišťují přestup jednotlivých zpráv ze světa SMTP pošty do světa pošty X.400 a naopak.
Koncepce elektronické pošty v rámci ISO/OSI se stala i východiskem pro návrh dalších řešení - asi nejznámějším případem je systém elektronické pošty MS Exchange firmy Microsoft, který koncepčně vychází právě ze standardu X.400, ale rozvíjí jej a doplňuje tak, že jde spíše již o zcela samostatnou poštovní platformu.

 

X.500, Directory Services (adresářové služby)

dalším řešením na úrovni aplikační vrstvy ze světa ISO/OSI jsou adresářové služby, známé pod názvem X.500 (což je název série doporučení CCITT, resp. ITU-T, která tuto službu definují). Úkolem adresářových služeb přitom je vedení informací o uživatelích (jejich "adresářů") a možnost jejich využití (zejména pro vyhledávání údajů o konkrétních uživatelích podle nejrůznějších kritérií). Vlastní koncepce X.500 je přitom založena na principu distribuované databáze, v rámci které je možné klást dotazy globálně, zatímco konkrétní informace jsou uchovávány spíše lokálně, v jednotlivých částech distribuované databáze (ostatně, centralizované řešení by vzhledem k obrovským objemům dat nepřipadalo vůbec v úvahu). Adresářové služby na bázi X.500 se ale do praxe prosadily poměrně málo, méně než například elektronická pošta na bázi X.400. Důvodem je jednak relativní složitost a náročnost celého řešení, a jednak faktor "zelené louky" - systémy na bázi X.500 přichází do praxe v situaci, kdy provozovatelé existujících sítí již obvykle mají nějakým způsobem vyřešeny adresáře svých uživatelů, a požaduje se po nich aby tato svá původní řešení zahodili a vše vybudovali znovu, podle X.500. V praxi se ujala spíše "odlehčená" verze X.500, vyvinutá ve světě TCP/IP pod názvem LDAP (Lightweight Directory Access Protocol). Jde také o jeden z prvních příkladů, kdy se řešení vzniklé ve světě ISO/OSI prosadilo i do světa TCP/IP.

 

CMIP, Common Management Information Protocol

řešení správy sítí na bázi ISO/OSI. Je analogií protokolu SNMP (Simple Network Management Protocol) ve světě TCP/IP, a umožňuje získávat, sbírat a vyhodnocovat informace o stavu sítě pro potřeby její správy.

 

FTAM, File Transfer, Access and Management

standard pro práci se soubory v prostředí sítí na bázi ISO/OSI. Je velmi rozsáhlý a komplikovaný, a umožňuje mj. jak netransparentní přenos souborů, tak i plně transparentní sdílení souborů - je proto analogií protokolů FTP (File Transfer Protoco) i NFS (Network File Systém) ze světa TCP/IP, a to obou současně.

 

VTP, Virtual Terminal Protocol

definuje způsob vzdáleného přihlašování (tzv. "remote login") ke vzdáleným hostitelským počítačům a provozování aplikací běžících na vzdáleném počítači v režimu host/terminál. Je analogií protokolu Telnet ve světě TCP/IP.

 

CLNP, Connectionless Network Protocol

celá koncepce ISO/OSI od začátku počítala s tím, že služby přenosových částí sítě budou fungovat jako tzv. spolehlivé (tj. budou se samy snažit napravit případné chyby, ke kterým při přenosu může dojít) a jako spojované (tj. před každým přenosem budou navazovat spojení mezi příjemcem a odesilatelem). Počítalo se přitom s tím, že až do úrovně síťové vrstvy bude použita technologie X.25, fungují právě spojovaným a spolehlivým způsobem. Teprve dodatečně se do celého referenčního modelu ISO/OSI prosadila i možnost použití nespojovaných a nespolehlivých přenosových mechanismů (po vzoru toho, jak fungují přenosy ve světě TCP/IP). Konkrétním protokolem, který toto zavedl, byl protokol CLNP.