Krize systému DNS: v čem je problém?

Neobnovitelný zdroj, o kterém je řeč, jsou všechna symbolická jména, která jsou použitelná pro označování uzlových počítačů v Internetu. Z ryze praktických důvodů jsou tato jména formována (vytvářena) takovým způsobem, aby byla celosvětově jednoznačná, a jejich vznik přitom nevyžadoval skutečně celosvětovou koordinaci - proto byly zavedeny organizační celky, tzv. domény, které mají určitý okruh působnosti a v něm mají právo přidělovat symbolická jména, nebo svůj okruh působnosti dále štěpit (zmenšovat) a delegovat svou pravomoc k přidělování symbolických jmen na dceřinné subdomény. V současné době existuje sedm tzv. generických domén nejvyšší úrovně, například .com, .edu apod., které mají v zásadě nadnárodní "okruh působnosti", a dále mnoho tzv. národních domén nejvyšší úrovně, například .cz či .sk, které mají svůj "okruh působnosti" vymezen na základě státního principu. Všechny tyto domény nejvyšší úrovně (zkratkou TLD, od: Top-Level Domain) mají své konkrétní správce, neboli subjekty pověřené jejich správou, a až na výjimky oprávněné také ke stanovování "pravidel hry" v rámci svého okruhu působnosti - neboli oprávněné rozhodovat o tom, co je při vytváření dceřinných domén (subdomén, domén druhé úrovně) možné a co nikoliv. Takže například v naší národní doméně, neboli v doméně .cz, do listopadu loňského roku platilo, že doménu druhé úrovně (například doménu linov.cz) mohl získat pouze komerční subjekt zapsaný v obchodním rejstříku, a nikoli například jednotlivec pro osobní účely. Od 1.11.1997 však bylo zřizování subdomén pod doménou .cz prakticky úplně liberalizováno, a kdokoli si nyní může nechat zřídit libovolný počet domén k jakémukoliv účelu - samozřejmě za jednoho velmi důležitého předpokladu, kterým je to, že subdoména stejného jména ještě nesmí existovat. Právě zde je proto skryt "neobnovitelný" charakter doménových jmen jakožto zdroje: nabízí něco, co nelze použít (přidělit, zřídit, zaregistrovat si) vícekrát, ale pouze jednou.

Dokud byl celý Internet akademický a založený na konsensu zainteresovaných stran, nebylo hospodaření s "neobnovitelným zdrojem" symbolických jmen (v národních, a zejména pak v tzv. generických doménách) příliš vážným problémem - ještě totiž nešlo o velké peníze. Jakmile se ale do hry zapojil i komerční svět a postupně převzal otěže Internetu do svých rukou, situace se radikálně změnila. Symbolická doménová jména se pro většinu komerčních subjektů stala něčím, co je srovnatelné s registrovanými značkami, známkami a jinými chráněnými jmény - doménová jména se stala tím, co si potenciální i aktuální zákazníci spojují s určitým subjektem, podle čeho jej na Internetu hledají, komunikují s ním atd. Takže například firma PEPSI asi bude mít eminentní zájem na tom, aby doménu pepsi.cz získala právě ona, a ne někdo úplně jiný, kdo by na jejím jméně neprávem profitoval, nebo jej svými aktivitami na Internetu dokonce kazil.

S postupem času vykrystalizovaly dvě hlavní oblasti problémů kolem symbolických doménových jmen:

• Problém hospodaření s neobnovitelným zdrojem, který symbolická doménová jména představují. Zde jde hlavně o rozhodnutí typu "kdo by měl být oprávněn hospodařit s tímto zdrojem a provádět registrace, a podle jakých pravidel, za jaké registrační poplatky" apod. Má to být jedna konkrétní organizace, která by tudíž měla určitý monopol, a v principu by mohla být náchylná k monopolistickým praktikám, včetně cen apod.? Nebo by to mělo být zařízeno jinak? A co se vůbec má dít se ziskem z registračních poplatků, který nemusí být nijak malý? Kdo má právo si jej ponechat, nebo rozhodnout o jeho dalším využití apod.
• Problém souladu systému doménových jmen s platným stavem v oblasti značek, známek a jiných chráněných jmen mimo Internet. Samotný systém doménových jmen je sice něčím, s čím většina právních řádů na světě explicitně nepočítá, ale na druhé straně jde o dva světy, které se již dnes fakticky prolínají, a celkem zákonitě se nejrůznější subjekty snaží přenášet svá práva z jednoho světa i do druhého. Takže například vlastník registrované značky XYZ si může činit nárok na existenci domény XYZ.COM (nebo třeba XYZ.CZ apod.).

Snáze řešitelný je první problém - v případě národních domén nejvyšší úrovně je vše na jednotlivých národních správcích a národní komunitě uživatelů Internetu, aby se mezi sebou dohodli a stanovili si taková pravidla, jaká považují za správná, přičemž ostatní jim do toho nemají moc co mluvit. Složitější je situace v případě generických domén, které jsou až na dvě výjimky nadnárodní. Zde z historických důvodů stále ještě třímá otěže ve svých rukou vláda USA (skrze faktické správce příslušných generických domén, které platí a kterým dává direktivy k jejich činnosti). Totéž se pak týká i zřizování nových domén nejvyšší úrovně, zejména těch generických - také tuto oblast má dnes stále ještě v rukou vláda USA. Již delší dobu ale signalizuje, že se z této své role hodlá stáhnout a přenechat ji vhodnému (ne-vládnímu) subjektu.

Druhý okruh problémů, s nesouladem systému doménových jmen s aktuálním právním stavem kolem registrovaných známek a dalších chráněných jmen, je mnohem složitější. Dokonce je možné konstatovat, že nemá žádné korektní řešení - známky, značky a jiná chráněná jména jsou totiž přeci jen vícenásobně použitelné, alespoň pro různé věcné oblasti, zatímco Internetové domény nikoli. Je docela dobře možné, aby vedle sebe existovalo chráněné jméno XYZ třeba pro jméno firmy z oblasti cestovního ruchu, a vedle toho identická známka XYZ byla zaregistrována například pro prací prášek. Ale který z majitelů má mít větší právo na domény XYZ.CZ, nebo XYZ.COM apod.? V Internetu se to zatím řeší na principu "kdo dříve přijde, ....". Ale to skýtá mnoho prostoru pro někoho, kdo je schopen zmobilizovat dostatečně velkou právnickou mašinérii a začít se domáhat svým práv soudní cestou ....