Proč je Internet lacinější?
Tento krátký článek je doprovodným boxem ke článku "Internetová telefonie" (který byl publikován v časopisu Týden, v rámci přílohy ke Comnetu 98)
Abychom správně pochopili, jaký je rozdíl ve zpoplatňování mezi Internetem a veřejnou telefonní sítí, a abychom náležitě docenili jak rozdílné vychází faktické tarify (poplatky) a jaké to má důsledky na kvalitu poskytovaných služeb, musíme si naznačit něco o základních principech fungování dvou světů - světa počítačů a Internetu na jedné straně, a světa spojů a jeho veřejné telefonní sítě na straně druhé.
Začněme nejprve ve světě spojů: zde se staví na zásadě, že každému zákazníkovi je třeba dát "to, co chce", v co možná nejlepší kvalitě, a on nechť to pak používá a využívá tak důkladně (či naopak nedůkladně), jak jen je sám schopen. Jinými slovy: každé dvojici komunikujících účastníků je trvale vyhrazen určitý přenosový kanál, s pevně danými vlastnostmi (zejména celkovou "průchodností", neboli s pevně danou přenosovou kapacitou). Je pak na této komunikující dvojici, zda přidělený přenosový kanál využívá plně, nebo jen zčásti - to, co případně není využito, zde není žádným způsobem "přenecháváno" někomu jinému, komu se případně může i "nedostávat". Podstatným důsledkem je fakt, že provozovateli celé přenosové sítě (zde veřejné telefonní sítě) vyhrazení takovéhoto kanálu spotřebovává něco z jeho zdrojů, a tak je celkem přirozené, že si za to nechává platit - úměrně tomu, kolik mu takovéto vyhrazení "odčerpalo" z jeho celkových zdrojů, neboli podle toho, jak velká je trvale vyhrazená přenosová kapacita, na jak dlouho a na jak velkou vzdálenost je přenosový okruh vytvořen. V praxi to znamená, že když telefonujete, platíte v závislosti na tom, jak dlouho voláte a na jakou vzdálenost voláte, a je úplně jedno, jak rychle s druhou stranou mluvíte, kolik si toho sdělíte, či zda na sebe například významně mlčíte.
Pokud jde o závislost na velikosti vyhrazené přenosové kapacity, ta je v digitálně fungující pevné telefonní síti pevně dána (a činí 64 kilobity za sekundu, zatímco například síť mobilních telefonů GSM se dokáže spokojit jen s cca 13 kbps) - i z toho příkladu je vidět určitá neefektivnost, která je pro svět spojů a telekomunikací často dosti charakteristická.
Naproti tomu v dnešním Internetu funguje úplně jiný ekonomický model. Zde se vychází spíše ze zásady "každému podle možnosti", a to se snahou o maximální efektivnost a také o maximální spravedlnost. Představa je zde taková, že nikdo nedostává nic "přiděleno jen pro sebe", jako v telefonní síti, ale vše naopak zůstává "na jedné hromadě" a je využíváno všemi společně: pokud někdo chce přenést odněkud někam nějaká svá data, je mu vyhověno. Pokud součet všech požadavků překročí celkové možnosti společně využívaných přenosových cest, je každý požadavek krácen úměrně své velikosti (právě v tomto smyslu je tedy dosahováno maximální "spravedlnosti"). Konkrétní financování přenosových cest je pak také řešeno společně - konkrétně tak, že každý se podílí na financování společně využívaných přenosových tras paušálním způsobem, typicky podle toho, jak intenzivně kdo dokáže společné trasy zatěžovat. V praxi to pak znamená, že uživatelé platí za své připojení k Internetu úměrně tomu, jaká je rychlost jejich přípojky (protože právě tato přípojka vytváří úzké hrdlo, které rozhoduje o tom, jak moc může uživatel zatěžovat společné části sítě). Na druhé straně je pak úplně jedno, na jakou vzdálenost svoje data přenáší (a u uživatelů s trvalým připojením k Internetu i to, jak dlouho síť skutečně zatěžují nějakými požadavky na přenos dat).
V čem ale je potom hlavní rozdíl, když ve světě spojů platím podle kapacity, kterou dostanu trvale vyhrazenu, a ve světě Internetu platím podle maximální zátěže, kterou mohu způsobit (což je zase jen určitá maximální přenosová kapacita)? Podstatný rozdíl je ve slůvku "mohu" - když v Internetu sám nevyužiji určitou část přenosová kapacity, tato může být využita někým jiným, kdo ji momentálně potřebuje. Takže jednou "půjčím" někomu já, podruhé on mě, a celkově to vychází výrazně laciněji, než ve světě spojů, kde žádné "přepouštění" momentálně nevyužité přenosové kapacity neexistuje.
Že v tom ale stále ještě nevidíte žádný rozdíl, alespoň z pohledu placení? Máte pravdu, ještě nám chybí do celkové mozaiky jeden velmi podstatný kamínek. Ten, kterému se ve světě Internetu říká agregace. Pokud se ve světě spojů a veřejné telefonní sítě nějaké dílčí požadavky na přenosovou kapacitu skládají dohromady (neboli tzv. agregují), pak se pouze mechanicky sčítají, a výsledný součet nesmí překročit celkovou dostupnou přenosovou kapacitu. Řečeno lapidárně: je-li k dispozici přenosová cesta o kapacitě 512 kilobitů za sekundu, je možné ji rozdělit na 8 částí po 64 kbps, neboli vést skrz ni 8 telefonních hovorů (když pro každý z nich musí být vyhrazeno 64 kbps). Všichni pak platí jednu osminu celkové ceny přenosové cesty 512 kbps. Naproti tomu ve světě Internetu je zvykem, že součet maximálních požadavků může překročit celkovou dostupnou přenosovou kapacitu, a to i několikanásobně (ale jen několika-málo násobně). Například do jednoho spoje o celkové přenosové kapacitě 512 kbps může "ústit" více než 8 přípojek o 64 kbps každá (může jich být např. 16, 24, možná i 32, ale zase by jich nemělo být příliš mnoho, např. 10x více apod.). Je to možné právě díky výše popsanému přepouštění momentálně nevyužité přenosové kapacity (označovaném také jako tzv. sdílení přenosových kapacit) a díky předpokladu, že v praxi, díky spíše nárazovému charakteru datových přenosů, nebude příliš často docházet k vzájemnému souběhu "špiček", kdy jednotlivé přípojky jsou zatěžovány až na skutečné maximum své teoretické přenosové kapacity.
Při právě popsané situaci (kdy stupeň agregace je větší než 1) to ale znamená, že uživatelé jednotlivých dílčích přípojek sice platí úměrně jejich velikosti, ale tomu odpovídající částka má spíše charakter průměru než maxima - při stupni agregace 2, tj. 16 přípojkách á 64 kbps, ústících do jednoho spoje velikosti 512 kbps, platí každý jednu šestnáctinu celkových nákladů, neboli polovinu toho, co by platil ve světě spojů, při stupni agregace rovném jedné.
Použijeme-li určitou míru zjednodušení a básnické nadsázky, můžeme říci, že ve světě spojů uživatel platí za to, co mu někdo nabízí, zatímco v Internetu platí za to, co skutečně využívá. No a v tom bývá skutečně podstatný rozdíl.
Není jen agregace
I když jsou celkové způsoby zpoplatňování přenosů dat v obou světech diametrálně odlišné - ve světě počítačů se platí paušálně, zatímco ve světě spojů se platí podle "velikosti" poskytnutých služeb - koncové uživatele to nemusí zase až tak moc zajímat. Pro ně je důležitá především výsledná cena za poskytnuté služby, neboli to kolik musí v reálném životě za něco skutečně zaplatit. I zde, ve výsledném pohledu, samozřejmě Internet vychází opět výrazně lacinější, a je důležité si uvědomit, které další faktory kromě již zmiňované agregace k tomu přispívají.
Kromě dosud popsaných důvodů existuje ještě mnoho dalších faktorů, které přispívají k celkově výrazně nižší cenové hladině Internetu oproti veřejné telefonní síti. Jedním z nich jsou například tzv. propojovací poplatky. Ty se vyskytují především ve světě spojů a vychází ze skutečnosti, že celoplanetární telefonní síť je tvořena mnoha vzájemně propojenými částmi, které mají své individuální vlastníky (jednotlivé telefonní společnosti, resp. tzv. telekomy, moderněji "operátory"). Provozovatelé těchto dílčích sítí musí být mezi sebou dohodnuti na tom, že si budou vzájemně předávat hovory směřující z jedné sítě do druhé, tak aby volající skutečně mohl volat po celém světě, kamkoli chce. Přitom se ale jednotliví operátoři vzájemně zatěžují tzv. propojovacími poplatky, kterými se snaží zpoplatnit takovýto provoz (a děje se tak například i při přechodu z tzv. pevné telefonní sítě do sítě mobilních telefonů GSM a naopak), přičemž tyto poplatky jsou skutečně nezanedbatelné.
V Internetu je situace obdobná v tom smyslu, že celý Internet je také tvořen soustavou vzájemně propojených dílčích sítí, které mají své individuální vlastníky - jednotlivé poskytovatele připojení, neboli tzv. Internet providery. Také oni musí mezi sebou uzavírat dohody o vzájemném propojení, kterému se v prostředí Internetu říká peering. Analogií propojovacích poplatků se ale většinou vzájemně nezatěžují, protože vychází z předpokladu, že na tom získávají vždy obě strany. Samozřejmě existují i výjimky, někdy je vzájemný peering podmíněn jednostrannou finanční kompenzací - to pokud jeden provider má pocit, že druhý by na vzájemném propojení jednostranně profitoval, a on naopak pouze ztrácel (a tak požaduje určité finanční vyrovnání).
Dalším významným faktorem může být skutečnost, že mnohé státy světa zatěžují telefonování nemalou daní - neboli průběžně vybírají nemalé poplatky od svých telekomunikačních operátorů za to, že mohou nabízet svým zákazníkům své telefonní služby. Faktem je, že v Internetu analogie těchto poplatků není - což nutně vedlo k použití tohoto faktu jako argumentu telekomunikačních operátorů proti internetové telefonii: "když naše služba je zdaňována, a ne málo, pak nechť je obdobným způsobem zdaňována i internetová telefonie." Tento požadavek se ale odpůrcům internetové telefonie nepodařilo prosadit - již jen proto, že v případě Internetu je sice teoreticky možné rozlišit, kdy přenášená data mají význam digitalizovaného lidského hlasu a kdy představují něco jiného, ovšem praktické měření, které by bylo nutné pro"vyměřování" případné daně z telefonování po Internetu, není vůbec schůdné (bylo by extrémně technicky a nákladově náročné).
Přidejme si ale ještě jeden faktor, který přispívá k celkově nižší cenové hladině za přenosové služby Internetu, a je možná ze všeho nejpodstatnější. Spočívá v tom, že provozování Internet-u (neboli činnost jednotlivých Internet providerů) je dnes snad všude plně liberalizováno, a působí zde skutečné tržní prostředí. Naproti tomu v mnoha částech světa (včetně České republiky) působí telekomunikační společnosti provozující služby veřejné telefonie v ochranném hávu svého monopolního či alespoň značně dominantního postavení, a nemají dostatečnou motivaci fungovat efektivněji. O tom, jak velký rozdíl toto může obnášet, si lze udělat vlastní představu například srovnáním telefonních tarifů u nás a v již "liberalizovaném" zahraničí.
Nic není zadarmo
Aby byl náš obrázek o rozdílech obou světů úplný, musíme si ještě doplnit několik dalších důležitých faktů, které samozřejmě souvisí i se způsobem zpoplatňování za poskytnuté služby. Veřejná telefonní síť je příkladem sítě, která poskytuje garantované služby - její uživatelé se mohou spolehnout na to, že skutečně dostanou to, za co platí (zejména pokud jde o vyhrazenou přenosovou kapacitu a další vlastnosti přenosových cest). Naproti tomu v Internetu se vše odehrává bez garancí, na principu "maximální snahy" - pokud je možné nějakému požadavku vyhovět, je mu vyhověno. Pokud mu z objektivních důvodů není možné vyhovět zcela, například proto že momentální souběh všech požadavků převyšuje dostupné možnosti, pak nastupuje již výše popsané "spravedlivé" krácení všech požadavků.
Rozdíl ve faktickém způsobu fungování obou světů se projevuje i v samotné povaze jejich přenosových služeb a jejich dalších vlastnostech, resp. parametrech. Z pohledu internetové telefonie je velmi důležité, že Internet negarantuje, za jak dlouhou dobu nějaká data dorazí ke svému cíli, ani jaká bude pravidelnost doručování jednotlivých částí dat (zatímco telefonní síť toto garantuje). Právě tento aspekt je příčinou toho, proč internetová telefonie byla ještě před určitým časem považovaná za prakticky nemožnou, ale nyní už možná je. Podrobněji viz samostatný box "Proč Internet dříve nemohl a dnes už může".