Internetová telefonie

Jedním z velkých hitů současné doby je internetová telefonie. Stručně řečeno jde o možnost telefonování po Internetu, či alespoň o telefonování prostřednictvím Internetu, a lidé se o něco takového pokouší z velmi prostého důvodu: je to lacinější než klasické telefonování.

Počítače a telefony to k sobě nemají zase až tak daleko - vždyť například dnešní digitální telefonní ústředny jsou ve své podstatě univerzální počítače, naprogramované tak aby sloužily jednomu konkrétnímu účelu. Není proto divu, že schopnosti počítačů začaly být časem využívány i pro zdokonalování klasických telefonních služeb - například k "manipulaci" s přicházejícími hovory v rámci celých inteligentních systémů obsluhy volání, či pro realizaci systémů schopných reagovat na požadavky volajícího uživatele (který svá přání "vyslovuje" mačkáním dalších tlačítek na svém telefonním přístroji, a systém na ně reaguje). Všechny takovéto způsoby využití jsou ale jen jakousi šlehačku na dortu, která dotváří chuť celého systému hlasové telefonie, ale neplete se do toho nejpodstatnějšího: do přenosu hlasu. Ten se totiž stále odehrává klasickým způsobem, po veřejné telefonní síti, z jednoho účastnického telefonního přístroje, přes jednu nebo několik telefonních ústředen, do jiného účastnického přístroje. Zda se přitom část přenosu odehrává digitálně a část analogově, nebo jen analogově či jen digitálně, je v zásadě jen technickým detailem (který ale někteří mohou poněkud pocítit na kvalitě, a silně na svém telefonním účtu).

Co je internetová telefonie?

Dnešní Internet je velmi rozsáhlou sítí, určenou pro přenos dat - mezi jednotlivými počítači, které jsou do něj zapojeny, dokáže přenášet skutečně libovolná data. Například data představující krátké textové zprávy (v rámci elektronické pošty), či obrázky a texty v jazyku HTML, v rámci dnes tolik populární služby World Wide Web. Tak proč by Internet nemohl přenášet také data představující zdigitalizovaný lidský hlas - když to samé vlastně dělá i digitální část veřejné telefonní sítě? Je zajímavé, že poměrně dlouhou dobu byli lidé přesvědčeni, že Internet něco takového nedokáže - z důvodů, které jsou již poněkud technické a jsou popsány v samostatném boxu s názvem "Proč Internet dříve nemohl a dnes už může?". V nepříliš dávné době, zhruba před dvěma roky, se ale ukázalo, že Internet je rozumně použitelný i k přenosu zdigitalizovaného lidského hlasu. No a to otevřelo stavidla nástupu internetové telefonie.

Nejjednodušší formou internetové telefonie, kterou si lze představit, je telefonování stylem "z počítače na počítač". Místo klasického telefonního přístroje s jeho sluchátkem (pardon: mikrotelefonem) zde každý z obou telefonujících musí být vybaven počítačem se schopností zaznamenávání a reprodukce zvuku (tedy počítačem se zvukovou kartou, sluchátky či reproduktorem, a mikrofonem - což dnes není žádnou raritou). Dále musí mít každý z obou účastníků na svém počítači spuštěn specializovaný aplikační program, který zajišťuje "fungování telefonního přístroje" - stará se o to, aby zvuk snímaný mikrofonem (v analogovém tvaru) byl potřebným způsobem převeden do digitální podoby (zdigitalizován) a přenesen skrz Internet do počítače druhého účastníka. Zde pak stejný program provádí přesný opak: "vybaluje" zdigitalizovaný hlas z té formy, do jaké byl pro potřeby svého přenosu "zabalen", a převádí jej do jeho původní analogové podoby - což vlastně znamená, že jej pomocí zvukové karty reprodukuje ve sluchátkách či v reproduktorech. Z pohledu telefonujících uživatelů je to pak skutečně velmi podobné klasickému telefonování - to, co jeden říká do svého mikrofonu, to druhý na opačném slyší ze svého reproduktoru (resp. ze svých sluchátek).

Podstatné na všem je to, že zdigitalizovaný lidský hlas zde není přenášen skrz veřejnou telefonní síť, ale skrz síť počítačovou - což nemusí nutně být Internet jako takový, může to být obecně jakákoli "datová" počítačová síť, třeba i lokální síť v rámci určité organizace apod. Důvodem, proč lidé začínají používat takovýto způsob telefonování, není žádné fandovství či snaha zkusit něco nového a netradičního - faktickým důvodem je důvod ekonomický. Přenos digitálních dat skrz veřejnou telefonní síť je totiž zpoplatňován principiálně jiným způsobem, než přenos dat skrz Internet. No a právě zde je skryto vše podstatné - v drtivé většině případů je přenos telefonního hovoru ve formě dat skrz Internet opravdu výrazně lacinější.

Jak se platí za internetovou telefonii?

Uživatelé Internetu dobře vědí, jakým způsobem se platí za jeho využití. Vědí, že jejich náklady na Internet mají dvě složky: jednu tvoří náklady na fyzické propojení jejich počítače se sítí jejich poskytovatele připojení (Internet providera), a druhou složku pak poplatky tomuto poskytovateli připojení, za to že je nechá skrz jeho síť přistupovat dále, do celosvětového Internetu. Způsob kalkulace obou složek i jejich faktická výše samozřejmě závisí na způsobu, jakým je uživatel připojen k Internetu.

Pokud se uživatel připojuje k Internetu pomocí tzv. dial-up (správně česky: tzv. komutovaně), neboli prostřednictvím modemu a veřejné telefonní sítě, pak první složku jeho nákladů představují telefonní poplatky, jdoucí do kapsy telefonního operátora (u nás tedy do kapsy SPT Telecom). Jejich výše je pak závislá na tarifní politice příslušného operátora, a v zásadě nemá s Internetem nic společného (každý platí to, co provolá, a je jedno, zda jde o "počítačový" hovor či o klasický telefonní hovor). Většinou se ale jedná o místní hovory, díky tomu že uživatel se připojuje ("dovolává") na vstupní bod do sítě svého providera, nacházející se ve stejném městě (resp. stejném telefonním uzlu). Druhou složku pak představuje to, co uživatel platí přímo svému providerovi. Zde pak existuje několik možností pro konstrukci tohoto poplatku. Může být čistě paušální, na měsíční či roční bázi, a zahrnovat libovolnou dobu připojení k síti providera - zde je tedy providerovi jedno, jak dlouho jste k němu připojeni a využíváte jeho služby (zatímco Telecomu to jedno není, a v rámci první složky nákladů si vás kasíruje úměrně délce vašeho připojení). Další možností je paušální tarif providera, zahrnující jen určitou maximální dobu připojení. Pokud ji nepřekročíte, neplatíte providerovi k tomuto paušálu nic navíc. Pokud ji překročíte, platíte samostatně za každou minutu navíc. Krajním případem pak je paušální tarif nezahrnující žádnou dobu připojení, a uživatel pak platí explicitně za veškerou dobu svého připojení. Jen pro orientaci: časově neomezené paušální připojení k Internetu lze u nejlacinějších providerů pořídit již za cenu kolem 500,- Kč měsíčně (zatímco u jiných providerů přijde to samé např. na dva až tři tisíce - ale obvykle s mnohem větší pravděpodobností, že se k providerovi dovoláte tehdy, kdy potřebujete). Paušální tarif, nepokrývající žádnou dobu připojení, lze pořídit již od cca 200,- Kč měsíčně (někde dokonce ještě laciněji), a za každou minutu se pak platí typicky 1 koruna. Nezapomínejme ale, že u dial-up přístupu je toto jen druhá složka nákladů!

Pro úplnost dodejme, jak vypadají náklady v případě tzv. pevného (resp. trvalého) připojení. Také zde jsou stejné dvě nákladové složky, přičemž první jde do kapsy toho, kdo poskytuje pevné (trvalé) propojení mezi sítí zákazníka a sítí jeho Internet providera (a to už nemusí zdaleka být jen SPT Telecom). Druhá složka pak jde do kapsy Internet providerovi, a smysluplný je zde pouze časově neomezený paušál (závislý na rychlosti přípojky, viz samostatný box "Proč je Internet lacinější?").

Vraťme se nyní zpět k internetové telefonii a zkusme se zamyslet nad tím, kolik vlastně stojí. Představme si člověka, který sedí u počítače vybaveného vším potřeným pro telefonování, a tento počítač již je k Internetu připojen (neboli: jeho uživatel již platí za své připojení k Internetu způsobem, popsaným výše). V takovéto situaci je z hlediska nákladů úplně jedno, zda zmíněný uživatel využívá svého připojení k Internetu například pro příjem elektronické pošty, pro tzv. brouzdání báječným světem služby World Wide Web, nebo pro telefonování po Internetu. Ve všech případech pouze přenáší nějaká data po Internetu, a při dnešním způsobu fungování Internetu není podstatné, co tato data znamenají. Co z toho tedy vyplývá? Že telefonování po Internetu je vlastně úplně zadarmo!!!! Uživatele nestojí nic navíc k tomu, co už platí za své připojení k Internetu jako takové!

Abychom byli objektivní, je vhodné si srovnat náklady na internetovou telefonii s náklady člověka, který si své připojení k Internetu pořídí jen a jen proto, aby po něm mohl telefonovat. Předpokládejme, že půjde o uživatele, který zvolí komutovaný (dial-up) přístup, což je pro jednotlivce jediná smysluplná možnost. Pak musí počítat s určitými jednorázovými náklady na pořízení počítače, vybaveného zvukovou kartou, sluchátky, mikrofonem, a také nezbytným modemem. Pokud tato výbava není v základní ceně kupovaného počítače, lze ji odhadnout na několik málo tisíc korun. Další nezbytností je pořízení vhodného "internetového telefonu", neboli programu, který zajišťuje funkce potřebné pro telefonování skrz Internet. Zde existuje široká nabídka, od programů které jsou zcela zadarmo (například jako doplněk WWW browserů, které jsou také zadarmo), přes sharewarové produkty až po běžné komerční (tj. plně placené) programy. Do budoucna přitom nejspíše převládnou ty programy, které jsou zcela zadarmo. Další nezbytností je najít si vhodného Internet providera (pokud možno ve vlastním telefonním uzlu, aby telefonické spojení s ním vyžadovalo pouze místní hovory) a "zakoupit" si u něj připojení k Internetu (ve výše naznačených cenových relacích). Když pak uživatel bude fakticky telefonovat po Internetu, bude platit způsobem, který jsme si již naznačili výše (předpokládejme pro jednoduchost, že svému providerovi platí za své připojení časově nemezený paušál):

Uživatel "volá" svému providerovi, a platí jen za místní hovor (předpokládáme-li, že jeho provider se nachází ve stejném telefonním uzlu). Telefonovat po Internetu však může kamkoli po celém světě, tedy jak místně, tak i meziměstsky či mezistátně, skutečně do kterékoli části světa. Telefonovat může tak dlouho jak chce, délka hovoru ovlivní pouze jeho náklady na místní hovor (které v některých vyspělých částech světa, např. v USA, jsou nulové). Analogicky je na tom i druhá strana, neboli volaný: také on platí jen za své připojení k Internetu, bez ohledu na to kdo mu volá a odkud.

Úskalí internetové telefonie

V zájmu objektivity je dobré se seznámit i s úskalími, které internetová telefonie skýtá. Jedním z nich je kvalita hovorů vedených po Internetu, která může být i významně horší než u klasických hovorů (ale také nemusí) . Na vině je zde celkový princip fungování Internetu, který negarantuje kvalitu přenosových služeb (podrobněji viz samostatný box "Proč Internet dříve nemohl, ale dnes už může?"). Vzhledem k celkovému vývoji Internetu zde ale dochází k postupnému zlepšování.

Další nepříjemností je dosud nepříliš pokročilá standardizace, resp. nedostatečné sjednocení výrobců všeho potřebného na stejném technickém řešení, tak aby si "všechno rozumělo se vším". V době vzniku internetové telefonie platilo, že každý "internetový telefon" (program umožňující telefonování) se dokázal dorozumět jen s přesně stejným programem na druhé straně, takže vzájemně telefonovat si mohli jen uživatelé stejných programů. Dnes již existuje standard, který říká jak to udělat, aby si různé programy rozuměly navzájem a bylo možné telefonovat "z jednoho programu na jiný". Důsledné a z pohledu uživatele bezproblémové naplnění této možnosti však ještě nějakou dobu potrvá.

Jiným nepříjemným problémem je fakt, že "internetový telefon", na rozdíl od klasického telefonního přístroje, nemůže kdykoli zazvonit, když vás někdo volá. Samozřejmě dokáže rozpoznat přicházející volání po Internetu a upozornit na něj volaného (imitací zvuku volajícího telefonu, obrázkem s nadskakujícím sluchátkem apod.), ale pouze tehdy, pokud je příslušný cílový počítač zapnut a program pro telefonování je na něm spuštěn. Tento technický problém není dosud uspokojivě vyřešen, a prozatím se obchází využitím principu nástěnky: jsou zřizovány specializované servery, které slouží jako nástěnka. Uživatel, který má puštěný svůj počítač a na něm nezbytný program pro telefonování, může na tuto nástěnku umístit vzkaz ve smyslu "jsem připojen a mohu přijímat telefonní hovory". Toto řešení se přitom dokáže vyrovnat i s jedním dalším technickým problémem, kterým je nestálý charakter adres uživatelů, připojujících se k Internetu komutovaným (dial-up) způsobem). Ti totiž dostávají pokaždé přidělenu jinou adresu, podle toho, na jaký modem svého providera se právě dovolali. Pokud ale používají právě popsaný systém nástěnek, pak součástí jejich "inzerátu" může být i adresa, na které jsou momentálně k zastižení.

Další možnosti internetové telefonie

Snad ještě větším problémem internetové telefonie je skutečnost, že její základní podoba (telefonování stylem "z počítače na počítač") je omezena jen na uživatele počítačů, a neumožňuje dovolat se někomu, kdo počítač nemá a vlastní jen klasický telefon.

I zde ale existují zajímavé možnosti. Jsou založeny na možnosti "přestupu" telefonního hovoru z Internetu do veřejné telefonní sítě, prostřednictvím vhodných bran. Aby se dosáhlo maximálně příznivého ekonomického efektu, musí být takováto brána umístěna co nejblíže volanému, neboli tak aby co možná nejdelší část přenosu byla realizována po Internetu, a jen "poslední úsek" musel jít po klasické telefonní síti. Optimální je samozřejmě taková situace, kdy se příslušná brána nachází ve stejném telefonním uzlu jako volaný účastník - když se s ním chce volající spojit, spojí se nejprve s příslušnou telefonní bránou, ta pak běžným způsobem "zavolá" místním hovorem požadovaného účastníka (kterému jeho telefonní přístroj zcela normálně zazvoní). Dnes již existuje několik firem, které se snaží instalovat takovéto brány v nejrůznějších lokalitách po celém světě, a využívat pak lacinější místní hovorné. Jiným možným přístupem je instalovat potřebnou telefonní bránu mezi Internetem a veřejnou telefonní sítí jen v jedné lokalitě, tam kde jsou telefonní poplatky za běžné telefonování nejvýhodnější (což je zřejmě v USA), a pak všechny mezistátní hovory směrovat tudy.

Zajímavé možnosti pak skýtá i nasazení dvou telefonních bran "za sebou". Pak je totiž možné i to, aby spolu telefonovali dva účastníci prostřednictvím klasických telefonních přístrojů, ale jejich hovor byl přenášen nikoli po běžné telefonní síti, ale po Internetu, nebo po jiné síti umožňující přenos dat. Po této možnosti dnes pošilhávají zejména firmy, které mají více geograficky dislokovaných poboček a platí nemalé peníze za telefonování mezi svými pobočkami. Zajímavou alternativou pro ně je řešení, v rámci kterého se k jejich pobočkovým telefonním ústřednám instalují vhodné telefonní brány. Ty pak ve spolupráci se samotnou telefonní ústřednou dokáží rozpoznat, kdy hovor směřuje do jiné pobočky, a "nepustí jej" do veřejné telefonní sítě. Místo toho jej přesměrují do Internetu (nebo do takového propojení mezi pobočkami firmy, které je k dispozici pro datové přenosy, což může být například vnitropodniková datová síť). Na druhé straně, ve vzdálené pobočce, je pak "datový hovor" zpětně převeden do své klasické podoby, a volaný ani volající vlastně ani nemusí tušit, že jejich hovor se přenáší jinudy a jiným způsobem (a hlavně za jinou cenu).

Co na to říkají telekomunikační operátoři?

Celý fenomén internetové telefonie samozřejmě nemohl zůstat stranou pozornosti telekomunikačních společností, které provozují klasické telefonní služby. Je celkem pochopitelné, že se jim internetová telefonie moc nezamlouvá, protože v ní oprávněně vidí únik svých dosavadních příjmů a zisků. První, a spíše instinktivní reakcí telekomunikačních společností bylo "zakažme to" (neboli: prosaďme zákon, který by něco takového explicitně zakázal). To se ve většině zemí nepodařilo, a tak telefonní společnosti použily racionálnější argumenty: "když naše podnikání je zatíženo nemalou daní, ať je daněno i provozování internetové telefonie". Bez ohledu na oprávněnost či neoprávněnost tohoto požadavku se něco takového ukázalo být technicky neschůdné.

V současné době většina velkých telekomunikačních operátorů pochopila, že internetová telefonie je zde a zůstane zde, a dokonce se bude dále rozvíjet. Mnoho operátorů po světě proto zvolilo aktivní přístup a ověřuje si praktické možnosti internetové telefonie v rámci různých pilotních projektů, s cílem poskytovat internetovou telefonii v rámci portfolia svých služeb . Někteří operátoři to dokonce dělají již dnes (v naší geografické blízkosti například Deutsche Telekom).

U nás je situace poněkud odlišná. Naše republika je v zahraničních odborných pramenech často citována jako příklad země, kde je internetová telefonie ze zákona zakázána. Ne snad proto, že by si náš Telecom prosadil její explicitní zákaz - jde spíše o důsledek faktu, že u nás má SPT Telecom ze zákona monopol na provozování veřejných telefonních služeb (kromě několika pilotních projektů a privátních operátorů zanedbatelného významu), a to do konce roku 2000 - což vlastně znamená do začátku roku 2001, kdy se teprve bude moci objevit nějaká skutečná konkurence. Právě z existence tohoto monopolu pak vyplývá i to, že u nás zatím nemůže nikdo nabízet internetovou telefonii jako druh veřejné telefonní služby - přesněji nemůže to dělat nikdo jiný než SPT Telecom. A pokud je autorovi tohoto článku známo, náš SPT Telecom zatím nesignalizoval žádné vlastní aktivity v této oblasti. Na druhé straně tento monopol (snad) nebrání uživatelům Internetu, aby jej využívali způsobem, který lze nazvat telefonováním.