Budoucnost má jméno „Push"

Vedle extranetu a elektronického obchodu se na letošním CeBITu začal velmi markantně rýsovat další zajímavý trend - nový způsob práce s informacemi, označovaný přívlastkem „push". O co jde, a co konkrétně bylo v této oblasti na CeBITu k vidění?

Začněme nejprve malým vysvětlením: čemu se vůbec říká „push", či přesněji „information push"? Vysvětlení souvisí s tím, jak lidé pracují s informacemi v elektronické formě, především v rámci Internetu. Nejstarším byl takový přístup, kdy lidé využívali existujících síťových služeb (zejména elektronické pošty) k tomu, aby všechny dostupné informace rozesílali na všechny strany, nebo alespoň těm příjemcům, o kterých předpokládali že by je příslušné informace mohly zajímat. Takovýto „distribuční" model byl myslitelný v pionýrských dobách využití počítačových sítí, kdy informací dostupných v elektronické formě bylo relativně málo, a také jejich „odběratelé" byli především počítačoví nadšenci, kterým příliš nevadilo průběžné „zahlcování" zajímavými informacemi.

Distribuční způsob práce s informacemi, který předpokládá aktivitu především na straně zdroje (či spíše „rozesilatele" informací), se ale brzy ukázal jako obtížně škálovatelný, neboli obtížně přizpůsobitelný rychle rostoucímu objemu dostupných informací - příliš velký objem informací už koncoví uživatelé nejsou schopni vhodně „vstřebat" či alespoň „utřídit". Proto se místo „distribučního" modelu časem prosadil jiný model práce s informacemi, model „zpřístupňující". Ten vychází z předpokladu, že se dostupné informace ponechají na jednom místě, nejlépe přímo tam kde vznikají, a uživatelům se poskytne možnost „dojít si pro ně", kdykoli to uznají za vhodné, neboli kdykoli budou oni sami (tj. uživatelé) příslušné informace potřebovat. Nejznámějším příkladem služby, která pracuje právě na takovémto „zpřístupňujícím principu", je služba World Wide Web.

Časem se ale ukázalo, že i takovýto „zpřístupňující" model, předpokládající aktivitu na straně uživatele, má své významné nevýhody - při opravdu velmi velkém objemu dostupných informací se i on stává obtížně použitelným. Důvodem je především to, že uživatelé se již nedokáží dostatečně orientovat v nabídce toho, pro co si „mohou dojít", nemají čas sami vyhledávat skutečně relevantní informace spadající do oblasti jejich zájmu, a oddělovat příslovečné zrno od plev. No a právě to se snaží napravit v pořadí již třetí model práce s informacemi, označovaný přívlastkem „push".

Základní myšlenka modelu „push" je velmi jednoduchá a prostá: uživatel vyspecifikuje oblast svého zájmu, a pak nechá někoho jiného (na straně poskytovatelů informací), aby mu sháněl, filtroval, sumíroval, či jinak shromažďoval a předzpracovával relevantní informace, a ty mu pak „podstrkoval" (či „tlačil", odsud „push") doslova až pod nos, podobně jako u distribučního modelu. Pro větší názornost si lze představit nabídku několika různě tematicky zaměřených „kanálů", věnovaných například fotbalu, zahraniční politice, dění na burze, počasí apod., ke kterým se uživatelé podle vlastního uvážení přihlašují (resp. přihlašují se k odběru informací, zařazovaných do těchto kanálů).

Velmi zajímavým a důležitým aspektem nového „push" modelu je i jeho technická a ekonomická stránka: jestliže předchozí „distribuční" služby mají charakter individuální komunikace mezi jedním „konzumentem" a jedním „producentem" informací, a náklady na související přenosy typicky nesou jednotlivé uživatelé, v případě modelu „push" jde typicky o vztah mezi jedním producentem a mnoha konzumenty. Zde může být jeden datový obsah šířen současně k velkému počtu individuálních příjemců, a ti se pak mohou o náklady na přenos dělit mezi sebou. Nejvýhodnější samozřejmě jsou takové přenosové technologie, které mají charakter všesměrového vysílání, a jejich náklady na vyslání určitého objemu informací vůbec nezávisí na počtu skutečných odběratelů. Příkladem může být běžné „pozemní" televizní či rozhlasové vysílání, družicové přenosy, kabelová televize apod.

Dovedeno do důsledku, technologie „push" mohou být velmi zajímavé i ekonomicky - náklady na přenos informací mohou být únosně nízké, a tyto informace mohou oslovovat velmi mnoho „odběratelů" současně. Pak jistě není příliš těžké zajistit takové modely financování „push" služeb, které budou pro koncové uživatele zcela zdarma - podobně, jako je tomu třeba u televizního vysílání.

Intercast

Informačních služeb typu „push" již existuje několik (nejznámější je například služba poskytovaná firmou Pointcast, služba BackWeb apod.), ale vesměs jsou to takové služby, které své informační kanály šíří klasickým způsobem, prostřednictvím Internetu, a tudíž nedosahují zajímavých ekonomických efektů vyplývajících z všesměrového charakteru šíření. Na letošním CeBITu se ale prezentovalo hned několik nových technologií, které jsou doslova „šity na míru" novému „push" modelu, a dokáží velmi efektivně (tj. i lacino) rozdistribuovat jednu a tu samou informaci velkému množství příjemců současně. Jednu z těchto technologií, s názvem Intercast, zde prezentovala firma Intel.

Samotný termín Intercast je spojením slov „Internet" a „broadcast", a celou technologii je nejlépe si představit jako novou formu klasického televizního teletextu. Intercast ale místo s teletextovými stránkami pracuje s WWW stránkami: v krátkých intervalech mezi jednotlivými snímky televizního obrazu (během tzv. zatemňujících impulsů, které je možné využít pro datový přenos, o kapacitě odpovídající přibližně použití modemu 14,4 kbps) jsou k uživateli přenášeny jednotlivé WWW stránky. Ty přitom logicky souvisí se samotným televizním pořadem - pokud se například právě díváte na sportovní přenos z hokejového utkání, mohou k vám takto „přitéci" například domovské stránky jednotlivých družstev, domovské stránky jednotlivých hráčů, stránky se statistikami předchozích zápasů (nebo třeba také stránky s reklamami). Důležité je, že skladbu těchto WWW stránek určuje ten, kdo připravuje televizní pořad, a jejich distribuce směrem k uživateli je jednosměrnou záležitostí, nevyžadující zpětnou vazbu. „Signál" Intercastu přitom může být šířen v zásadě stejnými způsoby, jako běžný televizní signál, tj. sítí pozemních vysílačů, z družic, nebo třeba také rozvody kabelové televize.

U uživatele se přitom jednotlivé WWW stránky po určitou dobu hromadí ve vyrovnávací paměti (standardně prý o velikosti 20 MB), takže uživatel bude mít k dispozici zásobu relevantních stránek, kterými se bude moci podle svého uvážení brouzdat. Pokud bude navíc mít i přístup k Internetu (řešený nezávisle na Intercast-u), může se přes odkazy na WWW stránkách získaných z Intercast-u vydat „do světa". Zajímavá byla i konkrétní ukázka, kterou firma Intel na CeBITu prezentovala: na monitoru počítače (nebo síťového počítače, set-top boxu apod.) běžel browser, a jeho okno bylo rozděleno na tři části: v jedné běžel živě televizní obraz, ve druhé byl seznam dostupných WWW stránek (které „přitekly" v souvislosti s právě probíhajícím pořadem a jsou uskladněny ve vyrovnávací paměti), a ve třetí části se zobrazovala jedna konkrétní WWW stránka, kterou si uživatel právě sám navolil.

Net On Air a DirecPC

Vedle služby Intercast byly na letošním CeBITu k vidění i další, podobně orientované služby. Jde například o službu Net On Air, o které jsme psali již v předchozích reportážích (a která ke svému šíření využívá družice systému EutelSat, zatímco vysílání služby Intercast zřejmě bude šířeno prostřednictvím družic Astra). Obdobné možnosti šíření „datového" signálu pak nabízí například i technologie DirecPC, která byla na letošním CeBITu také k vidění (a podrobněji jsme o ní psali v CWK 14).