Ohlédnutí za rokem 1996, aneb: Myšlenka, která se prosadila

V uplynulém roce 1996 se objevilo mnoho nových myšlenek, koncepcí či alespoň nových přístupů k řešení určitého problému. Mnohé z nich zase záhy zapadly, jiné se dočkaly alespoň pilotních realizací, a ještě jiné pak začaly postupně vyzrávat v opravdu velké a převratné myšlenky. Skutečně převratné věci se ale většinou neprosazují ihned. Obvykle to nějakou dobu trvá, než jim lidé přijdou na chuť a než se tyto myšlenky opravdu prosadí do každodenní praxe. V roce 1996 se takto prosadila myšlenka, která dala vzniknout síťovým počítačům a tzv. Windowsovským terminálům. Jaká myšlenka to byla?

Revoluční myšlenka, o které bude řeč, nemá žádné konkrétní datum vzniku, které by mohla mít zapsané ve svém rodném listě. Dokonce není vůbec lehké tuto myšlenku jednoduše a stručně vymezit - ona se totiž velmi podobá něčemu, o co se lidé snaží od nepaměti: usnadnit si práci, a v poslední době plné komerčních vlivů i ušetřit náklady. Aplikováno na současnou éru počítačů to znamená ušetřit náklady na používání výpočetní techniky.

Dlouhodobé trendy v oblasti nákladů na provozování počítačů a počítačových sítí již delší dobu vykazují pokles u té své složky, která odpovídá jednorázovým pořizovacím nákladům, a naopak výrazný růst u té složky, která odpovídá nákladům provozním, zejména pak nákladům na podporu uživatelů a systémovou údržbu a správu. Dokud první složka převažovala nad druhou, bylo únosné vyrábět osobní počítače a dávat je jednotlivým uživatelům k výhradnímu používání - s tím, že se o ně i budou starat, resp. že budou mít k ruce někoho, kdo jim v tom pomůže. Jakmile se ale toto stalo v opravdu masovém měřítku, a osobní počítače na jedné straně relativně zlevnily a na druhé se staly výrazně složitějšími na používání a na svou systémovou údržbu a správu, složka provozních nákladů rychle vrostla. Úkolem dne se proto stalo snížit složku provozních nákladů.

Základní myšlenka, jak snížit provozní náklady, byla vcelku jednoduchá - jak opravdu revoluční myšlenky většinou bývají. Spočívala v návrhu přenést těžiště správy z jednotlivých osobních počítačů v držení koncových uživatelů do nějaké vhodné centrální lokality, kde tuto správu zvládne zajistit menší počet kvalifikovaných správců. To se nakonec podařilo dvěma různými způsoby: zaváděním síťových počítačů, které se v loňském roce skutečně dostaly do prodeje, a tzv. Windowsovskými terminály, které je na trhu dokonce možná o něco málo předstihly.

Síťové počítače byly dlouhou dobu prezentovány jako řešení, minimalizující složku jednorázových pořizovacích nákladů. Dokud tomu tak bylo, a síťové počítače mířily hlavně na trh "spotřebičů" pro domácnost, věci se nehýbaly z místa. Síťové počítače byly neustále avizovány na nejbližší dny, kdy se už už měly dostat do prodeje, ale ve skutečnosti si je nikdo nemohl skutečně koupit. Zlom nastal až v okamžiku jejich rozdělení na dvě větve - na větev "domácích informačních spotřebičů" typu inteligentního telefonu či doplňku k televiznímu přijímači, která již nemá mnoho společného s univerzálním počítačem, a na větev skutečného síťového počítače, určeného hlavně pro kancelářské nasazení a optimalizovaného důsledně na minimální (tj. nulovou) potřebu údržby a systémové správy. K této myšlence "nulové správy" se se svou koncepcí NetPC posléze přihlásila i firma Microsoft, která dlouho stála v opozici vůči všem snahám o narušení hegemonie výkonných a čím dál tím složitějších počítačů PC.

Předpokladem pro vznik síťových počítačů byla existence takových technologií, které by umožnily distribuovat po síti, z jedné centrální lokality, celé aplikace či jejich jednotlivé části - což je něco poněkud jiného, než dosavadní zpřístupňování souborů z nejrůznějších file serverů v prostředí lokálních sítí. Zde jde spíše o možnost přenášet data ve stavu schopném prezentování uživateli (nejlépe ve formě WWW stránek), a k nim "přibalit" všechno to, co by k jejich prezentování mohlo být zapotřebí (tedy různé prohlížeče, editory, spreadsheety apod.). Zmíněným mechanismem, který umožňuje přenášet po síti takovýto "proveditelný obsah", je například jazyk Java.

Síťovým počítačem se pak rozumí takový stroj, který může být velmi jednoduchý, a je zaměřen na jedinou hlavní činnost: na to, aby uměl přijímat jednotlivé WWW stránky ze sítě a uměl spouštět programy v jazyku Java (tzv. applety), které jsou do těchto stránek vkládány. Právě tímto způsobem se pak dosáhne kýženého efektu: jednoduchý koncový uzel (síťový počítač) si pokaždé znovu "stáhne" všechno potřebné ze sítě, z vhodné centrální lokality (jejíž systémová údržba a správa je relativně jednodušší, než správa mnoha složitých osobních počítačů).

Zajímavé ovšem je, že podobného efektu (nulové správy na pracovištích uživatelů) lze dosáhnout i jiným způsobem. Takovým, který se používal i za časů střediskových počítačů, terminálů a aplikací pracujících v režimu host-terminál - zde totiž uživatel také pracuje s velmi jednoduchým zařízením terminálového typu, které má minimální nároky na údržbu a správu, zatímco vše důležité a složité je soustředěno na centrálním hostitelském počítači. Donedávna ovšem platila představa, že takovýto způsob provozování aplikací je vázán jen na znakové prostředí, zatímco v grafickém režimu by objem dat přenášených mezi hostitelským počítačem a terminálem byl neúnosně velký. I tento mýtus ale padnul - autorům tzv. Windowsovských terminálů (a zejména pak protokolu ICA, kterým tyto terminály komunikující se svými servery) se podařilo srazit přenosové nároky až téměř na nulu - Windowsovký terminál je stále ještě provozovatelný i s připojením po sériové lince, s rychlostí 9,6 kbps.

Příznačné je, že většina síťových počítačů, které bylo možné v roce 1996 skutečně zakoupit, v sobě kombinovala oba právě popsané přístupy - funkci síťového počítače i funkci Windowsovského terminálu.