Streaming
Svět Internetu, založený na technologiích TCP/IP, byl od začátku budován takovým způsobem, aby dobře přenášel jak poměrně rozsáhlé soubory, tak i krátké textové zprávy, a přitom byl maximálně robustní a dokázal se vyrovnat s nejrůznějšími nestandardními situacemi. Co naopak nebylo Internetu vrozeno, byla podpora přenosů v reálném čase, resp. podpora přenosu souvislých proudů dat - pokud se ještě i dnes Internetem přenáší nějaká větší data, pak jednotlivé části těchto dat mohou docházet na místo svého určení s různými časovými odstupy mezi sebou. Pokud bychom si pod těmito daty představili jednotlivé snímky průběžně promítaného živého videa, asi by nebylo moc příjemné dívat se na film, kterému neustále kolísá rychlost posuvu pomyslného filmového pásu.
Když se před několika lety začala rodit služba World Wide Web, mohla využít právě a pouze takové přenosové možnosti, jaké jí Internet nabízel (přesněji jaké nabízely protokoly TCP/IP, na jejichž základě Internet funguje). Proto také služba WWW dostala do vínku takový způsob práce s daty, který by bylo možné charakterizovat sloganem „nejprve se všechno načte, a teprve pak zobrazí". Dokud přitom Web sloužil především pro prezentaci informací textového charakteru, občas proložených malým grafickým obrázkem, nebylo příliš těžké tuto strategii dodržet - uživatel si chvilku počkal, než se mu z příslušného serveru načetl obsah celé stránky, a teprve pak mu tato stránka byla zobrazena, a to celá najednou.
Jakmile se ale do Web-u začaly prosazovat bohatší (a hlavně objemnější) obrázky, zvuky a dokonce i celé živé videosekvence a další multimediální formáty, nastal problém. Uživatelé, a zvláště pak ti připojení po relativně pomalých modemech, nebyli ochotni čekat dlouhé minuty či dokonce desítky minut na to, aby se jim zobrazil nějaký líbivější obrázek, zvukový či obrazový klip. Přesněji nebyli ochotni dlouho čekat bez jakékoli viditelné či slyšitelné odezvy, dokud se potřebná data nenačtou z Internetu celá, a teprve pak se zobrazí, přehrají či jinak předvedou.
Snaha neodradit uživatele čím dál tím populárnějšího Web-u před „konzumací" všelijakých multimediálních formátů si proto vynutila vývoj nových technik a postupů, které by již v době „stahování" rozsáhlejších dat dokázaly nabídnout uživateli alespoň něco. Tedy techniky, které by umožnily nahradit původní princip „nejprve se všechno načte, a teprve pak zobrazí" přijatelnějším principem „alespoň něco ještě v době, kdy se teprve načítá". Prvním krokem na cestě k tomuto cíli byly tzv. prokládané obrázky formátu GIF (Interlaced GIFs) - zcela jistě jste se už setkali s obrázky, které se nejprve zobrazí dosti „na hrubo", a postupně s dočítáním dalších částí se zjemňují. Obdobný trend se pak prosazuje i v oblasti zvukových a obrazových dat - i zde se hledají, nacházejí a postupně prosazují takové formáty a techniky, které umožňují začít přehrávat určitou videosekvenci velmi brzy, v době kdy ještě není načtena celá, ale je teprve průběžně dočítána.
Obecně pak takovéto techniky znamenají zajímavý koncepční obrat v přístupu a pojímání dat, přenášených po Internetu (nejen) v rámci služby WWW. Doposud totiž šlo o data, se kterými se pracovalo do značné míry dávkově - bylo možné je jednorázově „zabalit" do formy souboru (například), někde uskladnit, v případě potřeby někam přenést a zde pak zpracovat. Nyní se ale multimediální data začínají chápat spíše jako data průběžně vznikající, která nemá smysl někde skladovat, ale které je nutné někam průběžně přenášet a také je průběžně „konzumovat" (zobrazovat, přehrávat atd.). Místo jednorázového „balíku" či „dávky"jde spíše o celý ustálený proud dat, se kterým je nutné pracovat v reálném čase.
Jelikož v angličtině se „proud" řekne stream, je celý nový přístup označován jako streaming. V praxi bývá poněkud nepřesně zužován jen na možnost průběžného přehrávání či zobrazování dat ještě v době jejich načítání, ale ve skutečnosti jde celý nový princip, nový přístup k řešení určitého problému, neboli o celé nové paradigma.