Hypertext

Základním principem, na kterém je vybudována dnes tak populární služba World Wide Web, je princip hypertextu. Vzhledem k relativnímu mládí služby WWW by se mohlo zdát, že jde o žhavou novinku, kterou lidé vymysleli teprve velmi nedávno. Není to ale úplně pravda, protože samotná myšlenka hypertextu je stará zhruba padesát let, a termín „hypertext" byl poprvé použit přibližně před třiceti lety. Co je ale podstatou hypertextu?

Vyjděme z konstatování, že lidé obvykle nemyslí přímočaře - v tom smyslu, že by vždy „domysleli" určitou myšlenku až do konce, a teprve pak „přestoupili" na jinou myšlenku. Ačkoli způsob lidského myšlení není dosud uspokojivě probádán, vše nasvědčuje tomu, že lidé myslí více „na přeskáčku" - že rádi přeskakují z myšlenky na myšlenku ještě dříve, než původní myšlenku dokončí. Důvodem k takovýmto „přeskokům" pak nejspíše jsou asociace s jinými myšlenkami, které výchozí myšlenky vyvolávají. Že by právě v těchto asociacích a mechanismech jejich vzniku spočívala nenapodobitelná unikátnost tvůrčího lidského myšlení, kterou se doposud nepodařilo zreplikovat žádným sebedokonalejším strojem?

Ale vraťme se zpět k lidskému myšlení „na přeskáčku", které dosti výrazně kontrastuje s lineárním uspořádáním většiny dostupných textů, například knih. Poprvé na tuto zajímavou disproporci upozornil jeden z počítačových pionýrů, pan Vannevar Bush (v období kolem druhé světové války). Právě tento pán pak přišel na myšlenku přizpůsobit psané texty nelineárnosti lidského myšlení - a dodnes je mu za to přisuzováno autorství myšlenky hypertextu. Samotný termín „hypertext" však Vannevar Bush ještě nevymyslel. Poprvé jej použil až pan Theodore Nelson zhruba v roce 1965, když chtěl na principu hypertextu vybudovat celosvětový katalog (nebo snad „informační systém"?) jménem Xanadu. To se mu nepodařilo, ale termín „hypertext" a jeho myšlenka v propadlišti dějin rozhodně neskončili.

Vzpomenul si na ně i pan Tim Berners-Lee, když měl ve švýcarském CERN-u za úkol vymyslet způsob, jakým by společenství fyziků zabývajících se vysokými energie mohlo mezi sebou jednoduše a efektivně sdílet informace mající převážně psanou (textovou) podobu. Myšlenku hypertextu použil tak, že původně lineární psané texty rozdělil na menší celky, kterým se obecně říká uzly (nodes) či dokumenty, a v prostředí služby WWW jsou označovány jako stránky (pages), a vzájemně je provázal odkazy. Tedy vazbami takového typu, které začínají na určitém místě výchozího dokumentu, a vedou na jiné místo téhož dokumentu nebo dokumentu jiného. Právě tyto odkazy pak jsou obdobami asociací, které vyvolávají lidské „přeskoky z myšlenky na myšlenku". V rámci služby WWW jsou tyto odkazy implementovány takovým způsobem, aby byly aktivní, v tom smyslu že je stačí navolit, a čtenář je přenesen na místo kam odkaz směřuje - přesněji program, který mu hypertextové stránky zobrazuje, mu po navolení odkazu zobrazí cílový dokument, dokonce na konkrétním místě kam odkaz směřoval.

Jestliže tedy člověk při svém myšlení přeskakuje z jedné myšlenky na jinou myšlenku na základě asociací, v rámci hypertextu může přeskakovat z jednoho dokumentu na druhý prostřednictvím aktivních odkazů. Kromě toho, že tyto odkazy musí „ručně" aktivovat (což v dnešním „okenním" prostředí obnáší povinnost klepnout na ně myší), je zde přeci jen jistá principiální odlišnost od pravděpodobného mechanismu lidského myšlení - zatímco myšlenkové asociace vznikají dynamicky (a způsobem který zřejmě nebude zcela deterministický), aktivní odkazy mezi hypertextovými dokumenty jsou tvrdě deterministickou záležitostí. Má je jednou provždy na svědomí autor hypertextových dokumentů - tedy člověk který nemusí být autorem věcného obsahu, ale který je autorem „zhypertextování" původně lineárního textu. Tedy člověk který původní text rozdělil na jednotlivé dokumenty (stránky), a vytvořil mezi nimi příslušné odkazy. Na tomto člověku pak záleží to, jak dalece bude výsledný celek vzájemně provázaných hypertextových dokumentů přehledný a srozumitelný, jaký přínos budou mít jednotlivé odkazy, a jak dobře se tento autor strefí do očekávaného způsobu myšlení čtenáře, který jeho hypertextové dílo následně čte.