X
Ještě tak asi před deseti lety existovala na trhu celá řada operačních systémů na bázi Unixu, vybavených grafickým uživatelským rozhraním „okenního" typu. S aplikacemi to ale již bylo mnohem horší - všechny tyto systémy totiž byly proprietární, a každý z nich si řešil svá „okna" a zobrazování v nich svým vlastním, specifickým způsobem. Pokud pak byla určitá aplikace vyvinuta pro jedno konkrétní „okenní" prostředí, bylo dosti nesnadné a velmi pracné přenést ji (tzv. portovat) i na jiné platformy. Tím samozřejmě byla značně omezena i možnost odbytu těchto aplikací. Není proto až tak velkým překvapením, že se významní výrobci shodli na potřebně vyvinout jednotný „okenní" systém, přesněji programové rozhraní k univerzálnímu grafickému systému na bázi oken, které by umožňovalo provozovat tyto aplikace na obecné (generické) platformě - platformě značky X (odsud pak i označení výsledného řešení).
Vývoj, probíhající na MIT za sponzorské účasti předních výrobců, mohl navázat na dřívější systém W vyvíjený na Stanfordu. Snad i díky tomu vše probíhalo dosti rychle, jedna vývojová verze střídala druhou, a již v roce 1986 mohla být uvolněna ustálená verze číslo 10, označovaná lakonicky jako X10. O rok později pak byla nahrazena verzí jedenáctou, která prošla několika „vydáními" (release), a dnes je nabízena jako verze X11R6. Plný název celého univerzálního „okenního" systému zní: „X Window System", zkráceně „X Window", a pro zasvěcené nejlépe jen „X". Vždy ale bez koncového písmenka „s" za slůvkem Window, jeho přidání je považováno za velmi nevhodné faux pas- „X Windows" totiž vzbuzují asociace s grafickým uživatelským rozhraním okenního typu firmy Microsoft, se kterým systém X Window opravdu není totožný. Odlišuje se od něj zejména svou univerzálností, umožňující použití na různých platformách, zatímco Windows firmy Microsoft jsou doposud stále vázány jen na jedinou platformu, byť hodně velkou a rozšířenou.
Další význačnou charakteristikou systému X Window je jeho dvousložkovost - počítá s existencí dvou disjunktních složek, z nichž jedna se zabývá vlastním zobrazováním, tj. vytvářením potřebného grafického uživatelského rozhraní, a druhá je „užitečnou" aplikací, která využívá služeb první složky a jejím prostřednictvím nechává uživateli na jeho počítači zobrazit to, co je potřeba. První složka, označovaná také jako X server, proto musí běžet přímo na uživatelově počítači. Naproti tomu druhá složka, označovaná také jako X client, může být a také bývá provozována na jiném uzlovém počítači sítě, nejčastěji na nějakém výkonnějším centrálním počítači, obvykle s operačním systémem Unixového typu. Celý systém X Window je pak v užším smyslu konvence o tom, jak mají tyto dvě složky spolu komunikovat, aby si správně rozumněly. Vše je přitom zařízeno tak, aby obě složky mohly „stát" na různých platformách, a přesto dokázaly vzájemně spolupracovat.
Uživatelův počítač, na kterém je provozován X server zajišťující potřebné zobrazování, může být této roli „šit na míru" - pak je označován jako tzv. X terminál. Počítači tohoto typu stačí, když je schopen provozovat právě a pouze program zajišťující jeho fungování jako X serveru, přičemž tento program dokonce může být v X terminálu pevně zabudován, tj. nahrán v jeho paměti typu ROM. Alternativou k jednoúčelovým X terminálům je pak emulace X serverů na univerzálních počítačích, nejčastěji na běžných počítačích PC.
Předpovídat budoucnost X terminálů a celého systému X Window je velmi ošemetné. Naděje do nich vkládané se příliš nevyplnily, stejně tak jako se nevyplnily další plány na sjednocení dosud značně roztříštěného světa Unixu. Hlavním problémem je dosud relativně vysoká cena řešení na bázi X Window, jejich odborná náročnost, a také relativně malé zázemí v dosud instalované základně.