Terminálové sítě a terminálové relace
Základním předpokladem nasazení výpočetního modelu host/terminál, umožňujícího současnou interaktivní práci více uživatelů, je existence vhodných uživatelských pracovišť, neboli tzv. terminálů. Ty mohou být k hostitelským počítačům připojovány různými způsoby, od jednoduchých až po velmi komplikované, představující ve své podstatě celé terminálové sítě. V jakém vztahu ale jsou tyto terminálové sítě k dnešním počítačovým sítím, a co si správně představit pod pojmem „vzdálená terminálová relace"?
Vraťme se ale nejprve k samotné podstatě výpočetního modelu host/terminál a k některým zajímavým důsledkům, které z této podstaty vyplývají. Jak jsme si již řekli minule, aplikace provozované v tomto výpočetním modelu běží na centrálním hostitelském počítači, a se svými uživateli komunikují prostřednictvím terminálů, na které jim zasílají své výstupy, a od kterých naopak získávají uživatelovy vstupy. Jaké povahy ale tyto výstupy a vstupy jsou, či jaké v principu mohou být?
Při hledání odpovědi je vhodné si uvědomit, že model host/terminál vznikl v ranných dobách nasazování výpočetní techniky (tedy alespoň z dnešního pohledu), kdy možnosti hardwaru a softwaru ještě zdaleka nebyly takové jako dnes. Proto o nějakém jemnějším grafickém zobrazování nemohlo být ještě ani řeči, a vše bylo založeno na práci s celými znaky - uživatel zadával z klávesnice svého terminálu jednotlivé znaky, a stejně tak jeho úloha mu posílala na obrazovku terminálu k zobrazení také jen jednotlivé znaky. V dnešní terminologii tedy šlo zásadně o práci ve znakovém režimu. Tomu se pak přizpůsobovala i konstrukce terminálů, dimenzování přenosových cest použitých pro přenos terminálů, i samotné chování aplikací, pracujících v režimu host/terminál. Charakteristická orientace na znakový režim přitom modelu host/terminál zůstala dodnes, a stala se téměř jeho synonymem - když se dnes o nějaké aplikaci řekne, že pracuje v tomto režimu, je prakticky jisté, že nabízí jen řádkově orientované uživatelské rozhraní. Nic na tom nemění ani skutečnost, že grafice v režimu host/terminál nestojí v cestě žádné principiální překážky. K dispozici již jsou i takové terminály, které zvládají práci v grafickém režimu, a stejně tak přenosové cesty, používané pro připojování terminálů, by přenos objemnější grafiky nejspíše také umožňovaly. Praxe však tyto možnosti nevyužila, a tak se model host/terminál nadále používá jen pro práci ve znakovém režimu. Jistou grafickou variantu tohoto výpočetního modelu lze sice spatřovat v systémech X Window (o kterých si časem také povíme), ale ty jsou přeci jen založeny na poněkud odlišných myšlenkách a principech než model host/terminál.
Sériové linky, koncentrátory a terminálové sítě
Způsob připojování terminálů k hostitelským počítačům mohl tedy vycházet ze skutečnosti, že oběma směry budou přenášeny pouze jednotlivé znaky. To v praxi znamenalo, že potřebné přenosové linky nemusely být dimenzovány na velké přenosové kapacity. Díky tomu bylo pro připojování jednotlivých terminálů možné použít prakticky všechno, co bylo k dispozici - na krátkou vzdálenost jednotlivé sériové kabely, na delší vzdálenosti pak běžné telefonní linky osazené tehdy dostupnými modemy, a dokonce i pevné okruhy. Ty ale již byly výrazně nákladnější, a tak bylo obvykle nutné využít jejich přenosových schopností pro připojení více terminálů současně. Díky tomu spatřila světlo světa zařízení, označovaná jako terminálové koncentrátory - prostřednictvím jednoho fyzického přenosového kanálu (pevného okruhu) vytváří několik logických přenosových kanálů, vyhrazených pro jednotlivé terminály. Díky koncentrátorům a možnosti sdílení pevných okruhů více terminály se pak stalo možné připojovat tyto terminály i na velké vzdálenosti. Například v roce 1990 byl na pražském ČVUT v rámci tzv. akademické inicativy firmy IBM instalován střediskový počítač IBM 4381, a k němu byly připojeny terminály nacházející se mj. i v Brně a Bratislavě.
Zavedením koncentrátorů ale přibyla jistá práce i samotným hostitelským počítačům. Jestliže totiž koncentrátor na vzdáleném konci pevného okruhu fungoval tak, že „balil" data od jednotlivých terminálů do jednoho většího „balíčku" a ten pak odesílal hostitelskému počítači, musel jej na druhém konci někdo zpětně „rozbalovat". Aby toto (a další nezbytné činnosti, související s komunikací se vzdálenými terminály) nemusel zajišťovat samotný hostitelský počítač, byla záhy vyvinuta specializovaná zařízení, která na sebe přebírala povinnosti spojené s komunikací a obsluhou terminálů. Tato zařízení se přitom předřazovala samotnému hostitelskému počítači, a proto byla označována jako „předřazené procesory" (anglicky: Front-End Processors). V praxi pak s využitím terminálových koncentrátorů, předřazených procesorů a dalších specializovaných komunikačních zařízení vznikaly často dosti složité soustavy „rozvodů" k blízkým i značně vzdáleným terminálům velkých střediskových počítačů, kterým se ne nadarmo říkalo terminálové sítě.
Téměř k úplné dokonalosti byly terminálové sítě dovedeny v rámci architektury SNA (Systems Network Architecture) firmy IBM. Tato architektura je zajímavá i tím, že po dost dlouhou dobu vlastně nic jiného než terminálové sítě nepřipouštěla, a byla zaměřena výhradně na připojování terminálů k centrálním hostitelským počítačům. Teprve později opustila svůj značně centralizovaný pohled na svět a připustila, že podstatou počítačové sítě je něco jiného, než jen rozvod a svod vstupů a výstupů do jediného centra, kde se odehrává veškeré zpracování.
Vzdálené terminálové relace
Počítačové sítě v dnešním slova smyslu jsou skutečně něčím jiným, než sítě terminálové - propojují totiž jednotlivé uzly, které mají vlastní výpočetní kapacitu, a mohou tudíž mít i značnou míru autonomie. Uzly počítačové sítě samozřejmě mohou být i hostitelské počítače, vybavené vlastními terminálovými sítěmi, jak naznačuje obrázek. V takovémto prostředí přitom bývá velmi žádoucí využít všech existujících přenosových kanálů i pro potřeby terminálového provozou - konkrétně například k tomu, aby uživatel pracující u terminálu TB1 počítače B (ve smyslu obrázku) mohl pracovat s úlohou, provozovanou v režimu host/terminál na počítači A - tedy stejně, jako kdyby pracoval na některém z terminálů TA počítače A.
 |
Provozování vzdálených terminálových relací je i v dnešní době jednou ze základních služeb prakticky všech počítačových sítí. Umožňuje pracovat „na dálku" s aplikacemi, které běží na vzdálených uzlových počítačích sítě - mějme ale na paměti, že toto se týká jen aplikací, pracujících v režimu (modelu) host/terminál. Těmi například nejsou aplikace, určené pro dnes tak rozšířenou platformu osobních počítačů standardu IBM PC. Tyto počítače totiž vznikly v jistém smyslu jako negace celé koncepce hostitelských počítačů s terminály a modelu host/terminál.