Legacy

Až do listopadu roku 1989 nemělo tehdejší Československo přístup k nejmodernějším technologiím, včetně technologií z oblasti výpočetní techniky, počítačových komunikací a sítí. Tehdy praktikované embargo ze strany „počítačově vyspělých" zemí přitom bránilo jak praktickému nasazování těchto pokročilých technologií, tak bohužel i tomu, aby se s nimi mohla naše odborná veřejnost podrobněji seznámit. Jedno moudré přísloví však říká, že všechno špatné je k něčemu dobré. Naštěstí má pravdu i zde.

Když se konečně prolomily ledy a padly poslední bariéry, otevřel se našim odborníkům přístup prakticky ke všem důležitým vědeckým a technickým poznatkům. V dostupnosti informací i v tom, co bylo třeba zvládnout, tak nastal velmi prudký skok, a nikoli postupný přechod. Pro odborníky, kteří museli obrovské penzum nových poznatků a vědomostí co nejrychleji „vstřebat", to samozřejmě bylo dost těžké. Zejména proto, že z předchozí doby si většinou nemohli odnést potřebné základy, neboli žádné „dědictví", na kterém by mohli dále stavět.

Zcela jiná ale byla situace v nasazování moderní výpočetní techniky. Většina existujících systémů byla totiž tak zastaralá a nevyhovující, že se nedalo dále je rozvíjet a zdokonalovat, a nebylo ani účelné požadovat jejich spolupráci se systémy novými. Ve většině případů bylo nejrozumnější již existující systémy jednoduše celé zahodit. Budování nových výpočetních a informačních systémů pak mohlo probíhat způsobem, pro který se vžilo trefné označení „na zelené louce". A právě to je moment, kdy se pozitivně projevila naše předchozí izolovanost - většinou jsme totiž nemuseli nést zátěž něčeho, co již existuje a plní svůj účel alespoň do takové míry, že to není možné „vyhodit z okna". Nemuseli jsme tedy počítat s existencí něčeho, co sice není zcela optimální a nejmodernější, ale co stále ještě nějak funguje, a s čím je třeba nadále počítat - nejčastěji tak, aby nové řešení dokázalo na již existující navázat a vhodně s ním spolupracovat.

Tento zajímavý moment nám dnes mohou v počítačově vyspělých zemích často závidět. Díky němu se totiž u nás nezřídka prosadí a implementuje modernější a koncepčnější řešení, než ve „vyspělejším" zahraničí. Tam totiž mají při výběru a nasazování nových technologií podstatně svázanější ruce než my, protože se musí přizpůsobovat již existujícím řešením a navazovat na ně. Dokonce si pro ně našli i trefné označení: legacy (což v doslovném překladu znamená „odkaz" či „dědictví"). Většinou se ale tento termín používá spíše jako přívlastek, pro označení takových věcí, které jsou „dědictvím minulosti", ale se kterými je třeba dále počítat a není možné je jednoduše opustit, zahodit, či jen přestat podporovat.

Například „legacy data" jsou taková data, která vytvořil nějaký již existující systém a která je třeba převzít i do systému nového - což může být vyřešeno například jejich jednorázovou konverzí a migrací do nového systému. Poněkud komplikovanější to bývá již existujícími sítěmi, které ještě nemají být vyřazeny z provozu ani v situaci, kdy se jejich provozovatel rozhodne rozhodne rozšířit svou stávající síť, pokud možno co nejmodernějšícm způsobem. Takovéto „legacy networks" pak samozřejmě dosti výrazně omezují výběr nových řešení, neboť tyto musí být schopné nejen pasivně koexistovat vedle starých, ale dokonce s nimi musí i aktivně spolupracovat takovým způsobem, jaký je provozovatelem požadován. Podobně je tomu například i se síťovými protokoly, neboli „legacy protocols", které také není možné jednoduše přestat podporovat v okamžiku, kdy se v určité síti zavedou protokoly nové.