Pro koho je Internet?
Tento článek vyšel v počítačových novinách Computerworld č. 4/95, v rámci tzv. tématu týdne, jako součást série článků věnovaných problematice Internetu.
Přibližně v roce 1986 dochází k výraznému zlomu ve vývoji Internetu - začínají se o něj aktivně zajímat nejrůznější instituce, které si čím dál tím více přejí připojit se k Internetu. Zhruba v této době také dochází k výraznému nárůstu počtu uzlových počítačů (viz box), a zvyšuje se i dynamika tohoto ukazatele - jestliže až do té doby rostl počet uzlů v podstatě lineárně, od roku 1986 má příslušná křivka spíše exponenciální průběh. Tento trend přitom vydržel až dodnes, a Internet stále roste závratným tempem.
Zmíněný zlom samozřejmě úzce souvisí se vstupem agentury NSF na scénu Internetu, i se zapojením její páteřní sítě NSFNET a mnoha dalších sítí, včetně regionálních a oblastních, které agentura NSF také financovala.
Důležité přitom bylo, že technická stránka fungování Internetu byla v té době již víceméně stabilizována - protokoly TCP/IP prokázaly svou životaschopnost a měly čas se dostatečně "zažít" i mezi uživateli. Ne že by na nich nebylo co zlepšovat, a že by se dále nevyvíjely - ale nemusely se již řešit žádné zásadní a principiální otázky, které by radikálním způsobem měnily způsob fungování Internetu.
Do popředí zájmu se tak mohly dostat otázky více či méně organizačního charakteru: od vlastního provozu sítí přes poskytování nejrůznějších podpůrných služeb uživatelům, otázky vlastnictví, finanční otázky až např. po administrativu, spojenou s připojováním k Internetu, s registrací síťových adres, domén atd.
Kdo provozuje Internet?
Jedním z celkem přirozených trendů v této oblasti bylo i to, že instituce, které se postaraly o vybudování význačných sítí, záhy svěřily péči o jejich rutinní provoz specializovaným institucím. Agentura ARPA tak učinila již v červenci roku 1975, kdy svůj ARPANET předala jako plně funkční síť do správy organizaci DCA (Defense Communications Agency, později přejmenované na DISA, Defense Information Systems Agency). Řízením Internetu jako takového (přesněji provozováním střediska NCC, Network Control Center) pak ministerstvo obrany pověřilo firmu BBN (Bolt, Beranek and Newman), která stála již u zrodu samotného ARPANETu a "postavila" jeho první uzly. Tato firma v provozování řídícího střediska NCC pokračovala až do roku 1993 (později již na základě grantů, pocházejících od agentury NSF).
Podobně se zachovala i agentura NSF, když po necelém roce od zprovoznění své páteřní sítě NSFNET předala její správu firmě Merit Network Inc. (kterou založilo konsorcium univerzit z Michiganu), a spolu s firmami IBM a MCI ji pověřila realizací potřebného "upgrade" páteřní sítě NSFNET - především jejím zrychlením.
Kromě vlastní sítě NSFNET a jejího provozu však agentura NSF financovala i celý propracovaný systém shromažďování a distribuce nejrůznějších informací o Internetu. Základem tohoto systému bylo informační středisko NIC (Network Information Center), které dlouhá léta fungovalo ve Stanfordu na tamním institutu SRI (Stanford Research Institute). Toto středisko například zajišťovalo všechny registrace nových sítí, připojovaných k Internetu, a přidělovalo také celosvětově unikátní síťové adresy (tzv. IP adresy). Kromě toho bylo středisko NIC ve Stanfordu také jedním z hlavních depozitářů dokumentů Internetu (mj. dokumentů RFC).
Od dubna 1993 však byla většina informačních a dalších služeb kolem Internetu svěřena konsorciu tří firem, které je zajišťují na komerčním základě: Network Solutions, Inc., AT&T a General Atomics. Toto konsorcium, kterému se říká InterNIC, je přitom zčásti financováno opět z prostředků agentury NSF.
Úkolem firmy Network Solutions Inc. (NSI) v rámci konsorcia InterNIC je poskytovat registrační služby, především pak přidělování IP adres, registrace domén a přidělování číselných identifikátorů autonomních systémů (ASN). Dále má NSI za úkol vést evidenci kontaktů na osoby, které jsou pověřeny správou a řízením registrovaných sítí zapojených do Internetu, a také poskytovat informace a odpovídat na dotazy týkající se IP adres či registrací domén. Při přidělování tzv. IP adres ovšem NSI postupuje také tak, že přiděluje celé bloky těchto adres různým národním institucím po celém světě, a teprve ty pak z takto přidělených bloků alokují konkrétním žadatelům jednotlivé adresy. Ti však mají i přesto jistotu, že přidělená IP adresa bude celosvětově unikátní.
Firma AT&T má v rámci InterNICu na starosti databázové služby, zejména pak budování centrálního registru uživatelů a uživatelských organizací.
Firma General Atomics má za úkol poskytovat informační služby, včetně nejrůznějších informačních, vzdělávacích a referenčních materiálů, a má také sloužit jako informační středisko (NIC) "první i poslední pomoci" - má odpovídat na přímé dotazy koncových uživatelů, kteří se dostali do problémů, a stejně tak má pomáhat i jiných informačním střediskům NIC, pokud tyto nejsou schopny vyjít vstříc uživatelům, kteří se obrátili na ně.
Komu patří Internet?
Velmi zajímavou otázkou, důležitou i z pohledu soudobého rozmachu Internetu, je to, komu vlastně celý Internet patří.
Dokud ještě Internet nebyl žádným internetem, neboli žádným konglomerátem vzájemně propojených sítí, byla odpověď na zmíněnou otázku ještě relativně jednoduchá: šlo vlastně jen o ARPANET, a u něj byly vlastnické vztahy vcelku jednoznačně determinovány způsobem jeho financování. Později se ale na zárodečný ARPANET začaly "nabalovat" další sítě, které ale již měly své konkrétní vlastníky. Tím, že se připojily k ARPANETu, a staly se tak součástí vznikajícího Internetu, se ale na jejich vlastnictví nic nezměnilo. Postupně tedy vznikal rozsáhlý Internet, který jako celek nemá žádného vlastníka - konkrétní vlastníky měly jen jeho jednotlivé části. Neexistovala ani neexistuje žádná "Internet a.s.", či "Internet s.r.o.", která by byla majitelem Internetu. Existují pouze konkrétní majitelé dílčích sítí, které jsou zapojeny do Internetu.
Komu se platí za Internet?
Jestliže ale Internet nemá žádného vlastníka, komu se pak za používání Internetu platí? Kdo vybírá poplatky od všech uživatelů, a z nich pak financuje vše potřebné?
Odpověď na tuto zdánlivě paradoxní otázku je neméně zajímavá: za použití Internetu jako takového se neplatí nic! To ovšem zdaleka neznamená, že by jeho provoz byl zcela zdarma: například každá síť, která se k Internetu připojí, si musí hradit náklady na toto své připojení. Pokud chce využívat služby, které je schopna poskytovat jiná síť, musí se s jejím provozovatelem nějak rozumně dohodnout - například na vhodné reciprocitě, či na adekvátním způsobu placení za poskytnuté služby. Například když se evropští uživatelé Internetu domluví a společně si pořídí rychlou linku přes oceán do USA, pak je asi přirozené, aby se na jejích nákladech přiměřeným způsobem podíleli všichni, kdo ji používají.
Existují ovšem i takové instituce, které své služby mohou poskytovat zadarmo, protože jsou samy financovány z nejrůznějších grantů či z příspěvků jiného druhu. Význačným příkladem je v tomto ohledu páteřní síť NSFNET, jejíž provoz je financován agenturou NSF. Na druhé straně si ale takovéto sítě zase mohou diktovat podmínky, za jakých jsou ochotny své služby poskytovat. Právě v případě NSFNETu má toto velký význam pro komerční využití Internetu, o kterém bude řeč v následujících odstavcích.
Kdo smí používat Internet?
V době, kdy Internet byl vlastně jen ARPANETem, a jeho provoz byl financován z prostředků ministerstva obrany USA, mohli jej používat prakticky jenom ti, kteří se nějakým způsobem podíleli na výzkumu či jiných aktivitách pro resort obrany.
V souvislosti s oddělením vojenské části ARPANETu (a jejím ustavením ve formě samostatné sítě MILNET) pak dochází k určitému uvolnění, a vznikající Internet již smějí používat všichni vědci, pracující v oboru computer science, a dále vládní úředníci a s nimi spolupracující instituce.
Když pak otěže Internetu začala postupně přebírat čistě civilní agentura NSF, prosadila si ještě širší vymezení možných uživatelů - zajistila možnost přístupu k Internetu obecně pro všechny akademické, vědeckovýzkumné a vzdělávací instituce, včetně škol středních a nižších stupňů, a dokonce včetně výzkumných složek čistě komerčních organizací.
Ovšem komerční organizace jako takové byly v té době striktně vyloučeny ze hry. Byly odkázány buď na služby komerčních sítí, nebo si musely budovat své vlastní, privátní sítě. Nicméně velmi dlouho nepřipadalo v úvahu ani to, aby se jakákoli komerční síť či privátní síť komerční organizace připojila k Internetu - byť by šlo například jen o připojení na úrovni poštovní brány, tak aby fungoval alespoň přenos elektronické pošty z jedné sítě do druhé.
Mnoha lidem připadalo přirozené a žádoucí důsledně oddělit čistě akademický Internet, financovaný převážně z peněz daňových poplatníků, od sítí které slouží či alespoň přispívají k tvorbě něčího zisku. Jiní zase argumentovali nepřirozeností tohoto stavu, kterou dokládali neexistencí přesné hranice mezi provozem, sloužícím vzdělávacím a vědeckovýzkumným účelům, a provozem komerčního charakteru.
Člověkem, který se zřejmě největší měrou zasadil o zrušení "komerčního embarga" v Internetu, byl hlavní autor protokolů TCP/IP a architekt Internetu, Vinton G. Cerf. Již v roce 1988 se tato vlivná osobnost začala zasazovat o možnost propojit komerční systémy elektronické pošty s poštou v rámci Internetu. I přes velký počáteční odpor se mu nakonec podařilo dosáhnout toho, aby v roce 1990 mohla být zřízena poštovní brána mezi ryze komerčním systémem elektronické pošty MCI Mail a poštou v Internetu, a aby tak byl umožněn přenos zpráv mezi oběma systémy. K tomu je vhodné podotknout, že autorem systému MCI Mail je opět tentýž Vinton Cerf, který v letech 1982 až 1986 pracoval u velké telekomunikační firmy MCI. Nicméně své tažení za možnost připojení komerčních systémů k Internetu již podnikal opět z "druhé strany barikády", neboli z akademického světa.
V roce 1990 tedy došlo k prvnímu propojení mezi do té doby čistě akademickým světem Internetu a světem komerčním. Zhruba do dvou let se pak obdobným způsobem - tj. na úrovni poštovní brány, umožňující přenos zpráv - připojila i většina ostatních komerčních systémů elektronické pošty.
Internet na komerční bázi
Jakmile se ale již jednou bariéry prolomily, komerční svět vtrhl do Internetu doslova jako lavina. Již koncem roku 1990 se objevují první subjekty, které poskytují připojení k Internetu na komerčním základě - tzv. komerční poskytovatelé připojení k Internetu (Commercial Internet Providers). Zajímavé bylo, že šlo nejčastěji o odnože (dceřinné společnosti či analogické formy) akademických sítí, nezřídka financovaných i z prostředků agentury NSF. Mezi prvními komerčními poskytovateli přístupu do Internetu byla firma PSI (Performance Systems International), která se odštěpila od sítě NYSERnet (New York Educational and Research Network), firma JvNCnet (vzniklá v Princetonu), firma ANS (Advanced Networks and Services), založená konzorciem Merit, IBM a MCI, které nyní provozuje NSFNET, a další.
Firmy, které se rozhodly poskytovat připojení k Internetu na komerční bázi, však narazily na jeden dosti nepříjemný problém. Ačkoli v samotném připojení k Internetu jim nebylo bráněno (zejména ze strany státní administrativy USA), do cesty se jim postavila politika některých konkrétních součástí (dílčích sítí) Internetu, které se komerčnímu provozu neotevřely - s poukazem na to, že jejich provoz je financován z peněz daňových poplatníků. Nejvýznamnějším příkladem pak byla a nadále je samotná páteřní síť NSFNET, která ve svých pravidlech o přípustném způsobu využití (Acceptable Use Policy) ryze komerční provoz nepřipouští.
I když toto omezení není v praxi vždy zcela striktně dodržováno, a mnohdy je interpretováno dosti benevolentně, komerční připojovatelé jej museli respektovat. A to i přesto, že pravidla o přístupu do NSFNETu se nezajímají o to, jakým způsobem je kdo připojen k Internetu (tj. zda je připojen přes komerčního poskytovatele či jiným způsobem), ale jsou vztažena především k účelu, ke kterému provoz slouží. Takže například provoz, pocházející z akademické sítě a procházející přes komerčního připojovatele, má vstup do NSFNETu otevřen.
Komerční připojovatelé však potřebovali zajistit potřebný přenos i pro takový druh provozu, pro který je vstup do páteřní sítě NSFNET uzavřen. Proto si začali budovat vlastní páteřní sítě, a začali vzájemně spolupracovat (spojovat své páteřní sítě) tak, aby se dokázali zakázanému NSFNETu zcela vyhnout. V roce 1991 mj. založili vlastní sdružení CIX (Commercial Internet eXchange), které dnes již provozuje páteřní spoje i mimo USA, a za příslušné poplatky je schopné přenášet jakýkoli druh provozu.
Kdo vládne Internetu?
Jestliže Internet jako takový nikomu nepatří, kdo se o něj stará jako o celek, o jeho další vývoj, ať již po technické či koncepční nebo organizační stránce?
V tomto ohledu je možné přirovnat Internet k volnému sdružení, které má radu starších, ve kterém každý může mít vlastní názor na to, jak mají věci fungovat, a každý má právo se účastnit, nebo se naopak neúčastnit společného dění. Sdružení však nemá žádnou formální hlavu - žádného prezidenta, ředitele, velekněze či jiného ústředního představitele.
Nejvyšší autoritou přes směr, kterým se má Internet dále ubírat, je společnost Internet Society (ISOC, doslova: společnost pro Internet), založená v lednu roku 1992. Jde o dobrovolné profesní sdružení s kolektivním i individuálním členstvím, které si klade za cíl rozvíjet globální výměnu informací (lidově: "síťování") prostřednictvím Internetu a jeho technologií. V praxi se tato organizace stala především určitou střechou nad většinou aktivit a orgánů, které již v Internetu existovaly před založením ISOC, a podílely se na jeho dalším koncepčním a technickém rozvoji. Pojďme tedy nejprve trochu do historie a podívejme se, jaké orgány to byly.
V roce 1979, tehdy již jako pracovník agentury DARPA, zakládá Vinton Cerf (hlavní autor protokolů TCP/IP a architekt Internet, viz výše) pracovní skupinu s názvem Internet Configuration Control Board. Úkolem této skupiny bylo pomáhat agentuře DARPA v plánování dalšího vývoje protokolů TCP/IP, a také se na tomto vývoji aktivně podílet. V této skupině přitom byla zastoupena většina lidí, kteří se významněji podíleli na dosavadním vývoji protokolů TCP/IP. Vint Cerf však v roce 1982 odchází od agentury DARPA (k firmě MCI, pro kterou mj. navrhnul a vybudoval její systém elektronické pošty MCI Mail), a jeho nástupce přeměnil v roce 1983 pracovní skupinu Internet Configuration Control Board na formálnější orgán s názvem Internet Activities Board (IAB). Ta pak byla za svou existenci ještě několikrát reformována, až v roce 1992 přešla organizačně i se svými podřízenými složkami pod nově založenou společnost Internet Society (se stejnou zkratkou IAB, ale s poněkud pozměněným názvem: Internet Architecture Board).
S jistou dávkou představivosti a zjednodušení je možné přirovnat IAB k "radě starších", která dohlíží na další vývoj Internetu a jeho technologií, a řídí a koordinuje činnost dvou svých orgánů, které se již zabývají "konkrétní technickou prací". Těmito orgány jsou Internet Engineering Task Force (IETF), zabývající se praktickými technickými otázkami s víceméně okamžitým dopadem - například konkrétním vývojem nových protokolů apod., a dále Internet Research Task Force (IRTF), která se zabývá spíše výzkumem síťových technologií a problémy poněkud dlouhodobějšího charakteru. IAB (Internet Architecture Board) pak aktivity obou těchto těles zastřešuje a koordinuje. Je orgánem, který formálně vydává dokumenty RFC i další dokumenty Internetu, a je také orgánem, který navenek zastupuje zájmy Internetu, např. ve vztahu k vládním i různým jiným institucím. Dlužno ovšem podotknout, že ani ISOC, ani její IAB nejsou "vlastníky" Internetu, a ani o to neusilují.