Sociální rozhraní není (jen) pro chudé duchem

Ne nadarmo se říká, že staré lásky nerezaví. V jistém smyslu to ale platí i o myšlenkách, a zvláště pak o těch, které se v dnešní komerční době dají výhodně zpeněžit. Především tyto myšlenky se objevují znovu a znovu, mnohdy ve zcela novém hávu, podepřené zcela novými argumenty, ale jejich skutečná podstata zůstává většinou beze změny. Klasik by možná poznamenal něco o neexistenci novot pod sluncem, ale předkladatelé nenových myšlenek v novém kabátě se tváří, že právě objevili svět. Když jsem se poprvé dočetl o tom, co firma Microsoft prezentuje jako tzv. sociální rozhraní, a když jsem pochopil skutečnou podstatu jejího „objevu", nedalo mi to nevzpomenout na místo a čas, kde jsem se já s touto myšlenkou setkal poprvé.

Bylo to před několika málo lety, když se na počítačových oborech pražské Matematicko-fyzikální fakulty začaly zavádět tzv. softwarové projekty, určené vždy pro skupiny studentů na dva semestry. Témata těchto projektů byla dosti různorodá, a jeden můj kolega tehdy přišel se zajímavým nápadem. Byl založen na pozorování, že některé uživatele počítačů prostě nelze přimět tomu, aby se přizpůsobili počítači a začali uvažovat v kategoriích, které vyplývají ze samotné podstaty a způsobu fungování soudobé výpočetní techniky. Abych to řekl úplně na rovinu a bez diplomatického obalu: některým lidem zůstanou nejspíše navždy utajeny takové jemnosti, jako je podstata souboru či adresáře, pojem aktuálního adresáře či specifikace přístupové cesty. Nikdy nepřistoupí na představu, že do souboru se nelze podívat - že například uu textového souboru je nutné si nejprve zavolat na pomoc vhodný textový editor, a teprve jeho prostřednictvím je možné pracovat s textem, který tvoří obsah textového souboru. O nějaké syntaxi příkazů či něčem ještě pokročilejším raději ani nemluvě. Soužití těchto lidí s počítačem asi navždy zůstane spíše bojem, ve kterém bude mít vždy navrch stroj. Bojem, ve kterém jedna strana nikdy nepochopí, že ta druhá jen slepě a otrocky plní právě to, co je jí předepsáno. A tedy že když si uživatel něco předepíše špatně, není to vina stroje. Ledaže ....

Ledaže by počítače přizpůsobily svou představu světa představám svých velmi laických potenciálních uživatelů, a přijaly by za své kategorie, ve kterých tito lidé uvažují. Místo představy o hierarchicky uspořádané soustavě adresářů by pak svým uživatelům musely předkládat například představu skříní, ve kterých se nachází různé šanony, v těchto šanonech jednotlivé rychlovazače, a v nich konkrétní písemnosti. Hlavní menu by nahradil například výhled do útulné kanceláře, ve které by se kromě skříní s šanony nacházel například odpadkový koš, tiskárna, psací stůl, telefon, fax a další vymoženosti moderní doby. Jednotlivé úkony, které by v takovémto prostředí bylo možné provádět, by pak mohly mít maximální intuitivnost - tak aby jim dokázal porozumět snad i ten nejzabedněnější odpůrce počítačů (dotčení prominou). Například zrušení či smazání by bylo symbolizováno odhozením do odpadkového koše, vytisknutí položením na tiskárnu apod. A právě to byla podstata a výchozí myšlenka softwarového projektu, který můj kolega vypsal. Časem tento projekt dostal i výstižné jméno - MS Rooms. Přitom zkratka MS neznamenala žadné „Malé & Slabé", „Micro & Soft" a podobně. Znamenala „Malá Strana", neboť počítačová část pražské Matematicko-fyzikální fakulty sídlila a stále sídlí ve starodávné budově na Malostranském náměstí, postavené kdysi dávno jezuity. No a slovíčko „Rooms" mělo zase symbolizovat, že jde o víc, než jen o různé dveře (anglicky: Doors), okna (anglicky: Windows) a podobně - zde se jednalo o celé virtuální místnosti (Rooms), kde uživatelé nacházeli své skříně, pracovní stoly, tiskárny apod. Představa byla skutečně taková, že uživateli bude předkládána vize důvěrně známé místnosti, ve které se bude pohybovat, kde bude nacházet různé objekty, jejichž funkci dobře zná z reálného života, a se kterými také bude přirozeným a intuitivním způsobem manipulovat.

Podruhé jsem se se stejnou myšlenkou setkal u firmy Novell, v rámci její nové koncepce zpřístupňování informací v prostředí počítačových sítí - s využitím stále ještě jen připravovaných systémů Ferret a Corsair. Také ty používají stejnou metaforu s místností, a místy ji dokonce i zdokonalují - vyobrazením celého města, ve kterém se nachází různé instituce typu knihoven, muzejí apod.

Potřetí jsem stejnou myšlenku potkal u firmy Microsoft, která zřejmě hodlá jejím prostřednictvím proniknout na bohatá, ale počítači dosud nedotčená teritória, zabydlená hordami naprostých počítačových laiků. Myšlenku přizpůsobit uživatelské rozhraní „nepočítačovému" způsobu myšlení těchto uživatelů obohatila o nový prvek, kterým je aktivně vystupující průvodce - animovaná zvířecí postavička, na kterou se uživatel v případě potřeby může obrátit pro radu. Postavičku, která dokonce přichází i s vlastními iniciativními podněty a nápady, a která zčásti uzpůsobuje své chování úrovni znalostí a schopností uživatele, a současně s tím oplývá svatou trpělivostí, nikdy se nenaštve, nikdy nepraští do stolu, ani neřekne „dost". Konkrétní vzhled této postavičky, a s ním zčásti i její chování, si prý uživatel bude moci volit sám. Implicitně zřejmě půjde o figurku, která dostala velmi domácké jméno: Bob. Podle ní pak byl nazván i celý produkt, který má nový druh uživatelského rozhraní vytvářet: Microsoft Bob. Zatím jej ale neshánějte - sice se prý již prodává, ale jen v Severní Americe. Pro jiné země se prý musí nejprve najít a implementovat vhodné „národní" postavičky, které by uživatelé z příslušných zemí přijaly za své. Jakpak asi dopadne výběr u nás? Bude naším tuzemským průvodce Ferda Mravenec, Maxipes Fík, nebo někdo ještě úplně jiný?

Faktem je, že na myšlence s aktivně vystupujícím průvodcem, alespoň částečně personifikovaným, něco je. Lidé, kteří mají doslova panickou hrůzu z počítačů, nejspíše opravdu ztratí něco ze svých zábran, když se budou pohybovat v důvěrně známém prostředí virtuální pracovny, a v případě potřeby se místo s „mrtvým" strojem budou moci pobavit s „živou" postavičkou, byť jen animovanou. Však také firma Microsoft neopomíná zdůrazňovat, že na svém novém uživatelském rozhraní spolupracovala se dvěma profesory sociální komunikace se Stanfordu. Ti ve svých výzkumech prokázali, že lidé mají tendenci přistupovat k inteligentním strojům sociálně, neboli reagovat na ně jako na živé tvory.

Výsledkem je pak takový druh uživatelského rozhraní, které firma Microsoft neváhala nazvat sociálním rozhraním. Je založeno především na maximálním přizpůsobení uživatelského rozhraní způsobu myšlení a „nepočítačovému" pohledu na svět, který mají skutečně laičtí uživatelé. Konkrétním naplněním je pak metafora s pokoji a s různými objekty v nich, zdokonalená o postavičku průvodce. V každém případě asi půjde o první výrazně komerční využití myšlenky, která ale rozhodně není původní. Uvidíme, jak to dopadne, zda se sociální rozhraní firmy Microsoft uchytí, nebo zda skončí v propadlišti zapomenutí.

Pokud se sociální rozhraní ujme, co bude následovat dál? Nebude náhodou následovat politické rozhraní? Nedostane animovaný průvodce lidskou podobu, navíc proklatě lidskou podobu konkrétního politického lídra, který by svým ovečkám radil jak se mají dívat na svět a jak se v něm mají chovat? Producenti softwaru by zřejmě měli zaručeny četné příležitosti k nejrůznějším upgradům, a spokojeni by mohli být i samotní uživatelé, kteří by nemuseli příliš namáhat své mozkové závity. Asi by to znamenalo i konec vlastního myšlení (nejen) v Čechách, ale kdoví kam ten náš svět vezdejší vlastně spěje.