Viewer

Informace, které je svým uživatelům schopna poskytovat služba WWW (World Wide Web), tolik oblíbená v dnešním Internetu, mají často textovou povahu. Mohou ale do nich být zakomponovány i takové části, které textovou povahu nemají - například nejrůznější grafické obrázky, zvukové nahrávky, videosekvence apod. Výčet možných druhů takovýchto komponent přitom není apriorně omezen, a v budoucnu se zřejmě setkáme i s dalšími možnostmi, či alespoň s novými a dosud nepoužívanými formáty obrázků, zvuků či živých obrazů.

Tato zajímavá vlastnost samotné služby WWW je ovšem pořádným oříškem pro tvůrce nejrůznějších nástrojů, určených pro využití této služby - zejména pro tvůrce tzv. browserů (viz minule), jak se obecně označují programy, vystupující v roli klientů služby WWW. Jestliže základní funkcí těchto browserů je správně zobrazovat obsah jednotlivých WWW stránek, jak se mají vyrovnat s tím, že v těchto stránkách mohou být obsaženy části různých specifických formátů? Navíc takových formátů, které teprve dynamicky vznikají a teprve postupně se prosazují? Autoři každého browseru sice mohou vzít v úvahu všechny formáty, o jejichž existenci vědí, a do svého produktu zabudovat schopnost korektně je zobrazit, přehrát apod. Těžko se ale mohou vyrovnat s takovými formáty, které teprve vzniknou - v době, kdy jejich produkt už bude běžně na trhu a nebude možné v něm dělat žádné zásahy.

Obvyklým řešením je zařídit věci tak, aby si browser v situaci, kterou nedokáže sám zvládnout, uměl zavolat na pomoc jiný program. Tedy aby si v případě, kdy narazí na část stránky v takovém formátu, který nedokáže sám zpracovat, dokázal vyvolat jiný program, a ten příslušnou část stránky zpracoval za něj. V současné době se nejčastěji jedná o zobrazení grafických obrázků v nejrůznějších formátech, které browser sám nepodporuje. Proto se také příslušným „pomocným" programům obecně říká viewers (doslova: prohlížecí programy, „prohlížedla").

Způsob, jakým se vytvoří vazba mezi browserem a konkrétními prohlížecími programy, je vcelku jednoduchý. V podstatě jediné, co browser potřebuje vědět, je na jaký jiný program se má obrátit, když narazí na konkrétní formát se kterým si neví rady, a jakým způsobem má tomuto programu předat potřebné parametry. Tato informace se browseru nejčastěji zadává v rámci jeho konfiguračního souboru (má-li jej browser vůbec, je-li textové povahy a určen pro přímé nastavení uživatelem), nebo prostřednictvím různých konfiguračních dialogů (například v hlavním menu může být položka pro konfiguraci browseru, přes kterou se lze dostat na další položky a jejich prostřednictvím pak nastavit potřebné informace o dostupných prohlížecích programech). Ještě další možností je pak to, aby si browser potřebné informace sám „vytáhnul" ze svého okolí - například aby si v prostředí MS Windows sám zjistil, jaké prostředky pro přehrávání zvukových sekvencí jsou v daném systému nainstalovány, a pak je také skutečně používal.