Browser

Chcete-li využívat služby, které vám v dnešní době nabízí počítačové sítě, musíte samozřejmě vědět o jejich existenci, a mít alespoň základní představu o způsobu jejich fungování a o jejich principiálních možnostech a schopnostech. Kromě toho ale budete potřebovat i určité nástroje pro využití těchto služeb - stejně tak, jako například pro příjem teletextu potřebujete televizní přijímač, vybavený vhodným teletextových dekodérem.

Většina služeb, se kterými je možné se dnes v Internetu setkat, vychází z modelu klient/server. To znamená, že někomu přisuzují roli poskytovatele určitých dílčích služeb (a ten je pak označován jako server), zatímco ostatním přisuzují roli konzumentů těchto služeb (a označují je jako tzv. klienty). Z tohoto dělení rolí pak většinou vychází i terminologie, snažící se vhodně označit jednotlivé nástroje, které se podílí na poskytování příslušných služeb. Přitom ty nástroje, které svým postavením zaujímají roli serverů, jsou před běžným uživatelem většinou skryty, a jsou provozovány někde na pozadí jiných aplikací, jako tzv. systémové procesy či úlohy, v Unixovém prostředí v postavení tzv. démonů apod. To, s čím uživatel obvykle komunikuje, jsou naopak nástroje, které vůči serverům vystupují v roli jejich klientů, a využívají jejich služeb. Například při práci s elektronickou poštou uživatel pracuje s programem, který patří do kategorie tzv. poštovních klientů - je to program, který uživateli umožňuje číst došlé zprávy, který mu umožňuje sestavovat nové zprávy, zadávat je k odeslání atd. Sám je ale ve skutečnosti neodesílá, ale pouze předává poštovnímu serveru, a teprve ten se pak postará o skutečný přenos jednotlivých zpráv.

Podobně je tomu i u ostatních služeb, které také vychází z modelu klient/server. U některých se dokonce časem ujme i specifický termín pro označování jejich klientské či serverové části. Právě tak je tomu u dnes tolik oblíbené služby WWW (World Wide Web), která v současné době doslova vládne Internetem - programy, které plní roli klientů této služby, se obecně označují jako browsery.

Anglické „to browse" znamená v doslovném překladu „letmo pročítat", „prohlížet", „prolistovávat" apod., a při troše dobré vůle by toto sloveso zřejmě šlo přeložit i jako „brouzdat". Původ tohoto termínu je přitom třeba hledat v samotné podstatě služby World Wide Web (v doslovném překladu „celosvětová pavučina"), která dokáže vzájemně provázat nejrůznější „kusy" informací takovým způsobem, že skutečně vzniká určitá pavučina s celosvětovým dosahem, a uživatelé se touto vzájemně provázanou soustavou informací mohou libovolně dlouho „brouzdat". No a nástrojem, který jim toto umožňuje, je právě program, označovaný obecně jako browser.

Úkolem browseru je především korektně zobrazovat informace, které si uživatel explicitně „stáhne" z některého serveru služby WWW. Jak jsme si již uvedli v minulém vydání této rubriky (na téma „Home Page"), veškeré informace dostupné prostřednictvím služby WWW jsou členěné na tzv. stránky. Úkolem browseru je tedy korektně zobrazovat obsah jednotlivých stránek (pages). Jak jsme si již minule také řekli, jednotlivé stránky bávají vzájemně provázány prostřednictvím odkazů, které mohou mít pro uživatele různou podobu - mohou být představovány částmi textu, grafickými obrázky, a dokonce i jen částmi grafických obrázků (neboli: různé části jednoho a téhož obrázku ukazují na různé další stránky). Všechny tyto odkazy jsou přitom označovány jako aktivní, v tom smyslu, že jejich navolením by se uživatel měl dostat na tu stránku, na kterou příslušný odkaz ukazuje. Ve skutečnosti je ale „aktivnost" všech odkazů zajišťována příslušným browserem - právě ten převezme od uživatele příkaz, že má určitý odkaz aktivovat (což uživatel vyjádří například tak, že myší klikne či poklepe na tu část aktuální stránky, která odkaz reprezentuje), a postará se o načtení a následné zobrazení stránky, na kterou příslušný odkaz ukazuje.