Jak jsem (ne)utratil milion
aneb: Povzdech nad tím, že koupit laciný no-name počítač není žádná legrace ...
Ještě donedávna jsem si myslel, že není nic snazšího než koupit počítač. Že tytam jsou doby, kdy se o ně jezdilo doslova prosit do jednoho nejmenovaného JZD a o nějakém výběru nemohlo být ani řeči. Zlákán nákladnými reklamami různých prodejců jsem uvěřil, že dnes bojují o zákazníky naopak ti, co počítače prodávají. Uvěřil jsem, že trh s výpočetní technikou se u nás již nasytil do takové míry, že neúprosné zákony trhu se samy postaraly o jeho přirozenou regulaci - nejen o přibližné vyrovnání cen mezi jednotlivými prodejci, ale především o změnu postoje prodávajících ke kupujícím, kteří se mezitím z pasivních odběratelů stali náročnými a věci znalými zákazníky, kteří si mohou vybírat. Očekával jsem také, že i samotní prodejci se mezitím naučili rozumět tomu, co vlastně prodávají.
Pak jsem se ale shodou různých okolností dostal do role kupujícího, který potřebuje nakoupit počítače za necelý milion korun. Tvrdá realita, na kterou jsem narazil, mne z mých naivních představ rychle vyvedla. Natolik, že jsem si prostě musel nějak ulevit - napsáním těchto řádek.
Dříve než se začtete do smutného, ale opravdu skutečného příběhu, poslyšte malé zasazení do kontextu:
Ten, kdo chce dnes koupit počítač, má několik možností. Jednou z nich je koupě počítače od některého skutečně renomovaného výrobce (např. IBM, Compaq, Dell, Hewlett- Packard apod.), ať již přímo, či prostřednictvím některého dealera. Další, spíše extrémní možností je nakoupit samostatně jednotlivé komponenty (např. motherboard, paměti, VGA-kartu atd.) a vše si sestavit vlastními silami. Toto řešení obvykle vychází cenově nejvýhodněji, ovšem je schůdné jen pro toho, kdo věci opravdu rozumí. Zajímavou alternativou je pak toto řešení: sestavení celého počítače z jednotlivých komponent od různých výrobců provede prodávající a ten kupujícímu poskytne záruku na počítač jako celek (zatímco při předchozí variantě měl kupující záruku jen na jednotlivé komponenty, a případnou závadu si mj. musel diagnostikovat sám). Takto sestavený počítač je pak označován jako "no-name" (doslova: bezejmenný), a to i přesto, že jeho jednotlivé části pochází mnohdy od velmi renomovaných výrobců komponent. Na "bezejmennosti" takto sestaveného počítače přitom nic nemění ani fakt, že sestavovatel si na něj nalepí svou nálepku a dá mu i nějaké konkrétní jméno.Firem, které poskytují tuto službu, je na našem trhu několik. Jde převážně o velkoobchodní firmy, které nejraději prodávají samostatné komponenty ve velkém, ale kromě toho z nich i sestavují celé no-name počítače, a ty pak prodávají také tzv. koncovým uživatelům - což jsou všichni, kdo nemají registraci obchodníků s výpočetní technikou.
Následující řádky jsou příběhem toho, kdo zkusil jít cestou nákupu již sestaveného no-name počítače.
Na počátku všeho byl záměr mého zaměstnavatele rozšířit dosavadní výpočetní park o několik síťových pracovních stanic a o jeden server. Udělal jsem tedy předběžnou kalkulaci toho, kolik by stály značkové počítače a kolik počítače no-name. Rozhodnutí bylo jednoznačné - zkusit lacinější variantu. Bylo to právě před výstavou Invex, a tak jsem navrhl objednat vše právě tam. V minulosti totiž mnozí výrobci poskytovali na Invexu nezanedbatelné výstavní slevy.
Ještě do začátku Invexu se ale můj seznam nákupů poněkud rozšířil - přisadila si i další partnerská pracoviště, a také někteří kolegové, kteří již přišli na to, že by se jim náramně hodilo mít doma vlastní počítač. Proč ne, říkal jsem, při větší zakázce můžeme dosáhnout lepších množstevních slev. Výsledný seznam pokrýval dosti široké spektrum - od výkonného síťového serveru přes rychlé stanice s lokální sběrnicí VESA až po lacinější samostatné počítače pro kolegy, kteří na nich chtějí doma provozovat MS Windows. Navíc nějaké tiskárny, jednotky CD-ROM a další drobnosti, podle předběžných cenových rozvah za necelý milion. To se o mne budou prodávající doslova prát, myslel jsme si.
Na Invexu jsem nejprve zamířil k firmě X, kterou kdosi doporučil mému šéfovi. V její prospěch mluvilo i to, že jako jedna z velmi mála poskytovala nenulovou výstavní slevu (zatímco většina ostatních firem od této praxe letos upustila). Stánek firmy X jsem našel vcelku snadno, byl doslova obležen zájemci o koupi laciného počítače. Když jsem si vystál frontu a měl jsem šanci vysvětlit svůj záměr, navrhl mi zástupce firmy, zda nechci přijít vše projednat raději v klidu v Praze, až po skončení Invexu. Na můj dotaz, zda tím nepřijdu o výstavní slevu, mi bylo důvěrně naznačeno, že nikoli - invexové ceny jsou upraveny tak, aby se po odečtení příslušné slevy rovnaly cenám obvyklým. Chytré, a hlavně účinné, pomyslil jsem si v té tlačenici zájemců. Víc mi již nemuseli vysvětlovat. Proto jsem si jen opatřil ceníky ostatních prodejců no-name počítačů a zbytek svého pobytu na Invexu se věnoval jiným věcem.
Po návratu z Invexu jsem si udělal malé srovnání všech cenových nabídek, které se mi podařilo získat. Přitom se vcelku potvrdilo mé očekávání, že ceny za srovnatelné konfigurace se u jednotlivých prodejců neliší nijak diametrálně. Z toho vybočovala pouze nabídka firmy Y, která ve svém ceníku nabízela jednu konkrétní konfiguraci zhruba o šest až osm tisíc laciněji než jiné firmy. Bylo mi to sice trochu podezřelé, ale přesto jsem tuto firmu kontaktoval jako první. Již v úvodu krátkého telefonního rozhovoru jsem se ale dozvěděl, že jde o tiskovou chybu. Nechal jsem si tedy odfaxovat opravený ceník a podle něj jsem upravil svůj srovnávací přehled. A hle - nyní se i firma Y přesně zařadila do stejné cenové hladiny jako firmy ostatní. Proto jsem se rozhodl obrátit na původní firmu X.
Nejprve jsem si telefonicky domluvil návštěvu. Byl jsem přitom požádán o odfaxování předběžné konfigurace toho, o co mám zájem - aby se na to firma X mohla připravit. Fajn, řekl jsem si, alespoň to půjde rychleji. Osobní setkání s představitelem firmy X (jiným než na Invexu) však bylo velkým zklamáním. Nejen, že vůbec nenašel můj fax s předběžnou konfigurací - nevěděl ani, co mají právě na skladě, a hlavně ani to, za jaké ceny by nám prodávali, resp. jaké množstevní ceny by nám mohli nabídnout. Neustále kamsi odbíhal, snad aby konzultoval svůj ceník. Nejdéle mu zabrala odpověď na dotaz, zda jím nabízené síťové karty jsou vybaveny tzv. paketovým ovladačem (packet driver). Trvalo snad dvacet minut, než sehnal člověka, který tušil něco o síťových kartách a prohlásil, "že by mi je kdyžtak stáhl odněkud z Internetu".
Když jsem se zajímal o nabídku skříní (case), do kterých firma X své no-name počítače montuje, předvedli mi jich celou obvyklou škálu, od nejmenších (tzv. slim case) až po věž (tzv. big tower). Nutno říci, že po estetické stránce velmi vydařených. Zkusil jsem se zeptat, zda by mi mohli zamontovat motherboard s lokální sběrnicí VESA do skříně slim case - prý beze všeho. Teprve po krátké diskusi připustili, že tento druh systémových desek sice lze montovat do skříní slim-case, ale pak do nich již nelze instalovat zásuvné karty pro lokální sběrnici. (Nízká výška těchto slim-case skříní totiž neumožňuje instalovat zásuvné karty přímo do konektorů na systémové desce, kolmo na tuto desku. Místo toho se ve skříních slim-case instalují zásuvné karty vodorovně se systémovou deskou, přes zvláštní redukci. Takováto redukce pro lokální sběrnici však z technických důvodů nejspíše nebude nikdy existovat.) Od firmy X jsem odcházel s poznáním, že tudy cesta nevede.
Další mou volbou byla firma Y - ta, která se na Invexu prezentovala zajímavou tiskovou chybou. Jde přitom o poměrně velkou firmu, která má samostatné oddělení prodeje koncovým zákazníkům a jiné oddělení pro prodej dealerům. Se zakázkou za necelý milion jsem se rozhodl zkusit štěstí v oddělení prodeje dealerům. Nejprve jsem se telefonicky objednal a pak jsem přišel osobně. S přesnou specifikací, rozepsanou do celkem sedmi objednávek podle katalogu firmy Y. Proto jsem již nechtěl ani předběžnou nabídku, ale rovnou tzv. proforma fakturu. Jednání bylo neobyčejně rychlé - vzhledem k vytíženosti prodávajících jsem byl požádán, ať jim specifikace zanechám, že vše připraví a pošlou faxem.
To se za dva dny (pracovní) skutečně stalo: na základě sedmi disjunktních objednávek však přišla zajímavá směs ve formě čtyř předběžných nabídek: z počítačů s lokální sběrnicí se staly počítače bez lokální sběrnice, některé navíc s jednotkou CD ROM pro rozhraní SCSI, ale bez řadiče tohoto rozhraní. Jedna samostatná objednávka (pro partnerské pracoviště) na 8 ks paměťových modulů á 1 MB (tzv. SIMM modulů) se zajímavým způsobem "převtělila" do ostatních objednávek: některé v nich požadované počítače, které původně měly mít jen minimální 4 MB operační paměti, byly nyní nabízeny celkem se 12 MB každý (rád bych viděl motherboard, který by takovéto osazení operační pamětí při plně 32bitovém procesoru umožňoval). O síťovém serveru, který byl na mém seznamu, ticho jak po pěšince, stejně tak jako o některých dalších věcech. Nedalo mi to, vzal jsem telefon a zavolal člověka, který mi vše poslal. V naivní víře, že šlo jen o nějaké nedorozumění, jsem mu navrhl, že raději přijedu vše znovu vyspecifikovat osobně. Jeho odpověď mi vyrazila dech - prý se nesmím divit, ale je konec roku (bylo to počátkem listopadu), mají hodně práce a vystavit proforma faktury na takovou zakázku, jako je ta moje, by prý mohlo zabrat kolem 15 až 20 minut. No a tolik času že pro mne opravdu nemá. Když jsem zalapal po dechu a chvíli nic neříkal (opravdu nevěda, co na to říct), dal mi ještě jednu šanci: to byste musel přijet někdy večer, když je tady menší fofr. Zřejmě ještě v šoku jsem na to kývnul a domluvil se na ten samý den před šestou hodinou večer. To prý si na mne čas udělá.
Večer jsem pak skutečně sedl do auta a jel skoro přes celou Prahu až do kanceláře firmy Y. Dorazil jsem s předstihem, již v půl šesté, a do šesti jsem pak čekal, než vyřídí jiného zákazníka. Pak jsem přišel na řadu já. Asi deset minut trvalo, než se mi podařilo dotyčnému obchodníkovi firmy Y vysvětlit, že vím přesně, co chci, znám jejich ceny, že předběžnou nabídku jsem si podle jejich ceníku sestavil sám a teď chci již vystavit faktury. Když to vzal na vědomí, znovu si prohlédl přesný seznam (stejný, jaký jsem mu dával již poprvé), sedl k počítači a začal sestavovat mnou požadované faktury. Stačil připravit a vytisknout dvě - pak ale prohlásil, že už na mne dál nemá čas, ať mu to tam nechám, že mi to pošle faxem. Pravda je, že vypadal jako na pokraji duševního zhroucení. Dost možná, že měl za sebou dlouhý a vyčerpávající den, plný neodbytných zákazníků, kteří si vymýšlí všechno možné. Nebo měl nějaké zdravotní či rodinné problémy. Nebo že by snad již překročil práh normálního světa a vstoupil do nějaké úplně nové dimenze? Kdoví. Já jsem při odchodu překročil práh jeho kanceláře bez jediného slova. Opravdu jsem se na žádné nezmohl.
Když jsem se uklidnil, rozhodl jsem se zkusit štěstí do třetice. Podle mého srovnávacího přehledu se jako další vhodná jevila firma Z. Tentokráte jsem raději volil její středisko prodeje koncovým zákazníkům, ve kterém firma Z nabízí také poradenské služby a komplexní řešení. V malé a dosti zaplněné prodejně jsem si pak nejprve vystál frontu, a konečně jsem dostal příležitost popsat své přání velmi mladému prodavači (kterého bych pasoval spíše na začínajícího středoškoláka). Nejprve jsem se mu snažil naznačit, že projednáváním zakázky za necelý milion bych nerad zdržoval další zákazníky, kteří stáli za mnou ve frontě, a že by možná bylo vhodnější si na to v klidu někam sednout. To ale u firmy Z zřejmě není zvykem, a tak jsme vše dojednávali přes pult. Naštěstí po chvíli přišel další prodavač, takže i za mnou stojící se v konečném čase dočkali.
Když jsem předložil svůj seznam s přesnými specifikacemi, prodavač se očividně snažil zahrát vše do autu. Nejprve mi doporučoval, abych si zašel za jejich síťovým specialistou a poradil se o tom, jaké síťové karty potřebuji. Pak prý se nějak dohodneme. Nenechal jsem se odbýt a kontroval jsem tvrzením, že v této oblasti vím přesně, co chci. Nechal jsem si nalistovat jejich ceník síťových karet, kde se vedle "neznačkových" karet nabízely i karty značkové (od firmy 3Com). Když jsem prohlásil, že si vyberu právě ty značkové, vyvstal nečekaný problém: v ceníku firmy Z je uvedena pouze cena za balíček 5 ks těchto značkových síťových karet. Jednotlivé karty tohoto druhu mi proto nemohou prodat, a tudíž ani nainstalovat do počítače. Musel bych si prý koupit takový počet počítačů, který je dělitelný pěti. Rezignovaně jsem se rozhodl pro neznačkové karty, které naštěstí prodávají i po jednotlivých kusech.
Nakonec jsem celý svůj seznam prodavači nechal a on svolil, že se "na to podívá" a pošle mi proforma faktury faxem. Bylo to dopoledne a ještě tentýž den odpoledne mi od firmy Z volali s dotazem, zda budu platit v hotovosti, či na fakturu. Když jsem řekl, že na fakturu předem (tak, jak je běžná praxe, tedy s vyzvednutím zboží až poté, co platba dojde prodávajícímu na jeho účet), bylo mi řečeno, že budu muset zaplatit o 3 % vyšší cenu. Vzal jsem si k ruce platební podmínky, uvedené na ceníku firmy Z, a přečetl je do telefonu. Na druhé straně po chvíli uznali, že předchozí námitka se vztahuje pouze na případ, kdy se nejprve vyzvedává zboží a teprve poté se platí fakturou. Po tomto vyjasnění již slíbili vystavit požadované faktury obratem a poslat mi je faxem ještě tentýž den.
Když jsem tento slib po dvou dnech urgoval, dostalo se mi jednoduchého vysvětlení: rozbil se nám počítač. Další den ale proforma faktury skutečně přišly. Bylo patrné, že je sestavoval člověk, který byl po technické stránce "v obraze". Co však nesedělo, byly ceny. Současná praxe velkoobchodů s výpočetní technikou (resp. s jednotlivými komponentami) je taková, že jejich ceny jsou různé pro různé kategorie dealerů (podle toho, kolik zboží dealeři odebírají). Pro koncové uživatele pak platí ještě jiné ceny (a obvykle i zvláštní ceníky), ale ty jsou vesměs odvozeny od cen nejnižší dealerské kategorie - obvykle jsou vyšší o nějaké pevné procento. Například o 10 procent.
Konkrétní ceny, které mi jako koncovému uživateli nabídla firma Z, se však z tohoto obvyklého schématu zcela vymykaly. Oproti nejnižší dealerské kategorii firmy Z byly některé tyto ceny vyšší až o 25 %, zatímco jiné byly s dealerskými cenami téměř shodné. V celkovém součtu, který jsem si sám propočítal, to vycházelo na téměř 20 % oproti nejvyšším cenám z velkoobchodního ceníku, za které nakupují dealeři s nejmenším objemem zakázek. A za co bych vlastně měl platit jako koncový uživatel oněch 20 % navíc (či 10 % u jiných firem)? V podstatě jen za to, že nemám v ruce kus papíru (oprávnění obchodovat s výpočetní technikou, které již dnes není žádným problémem získat, a které mne na druhé straně nezavazuje k žádnému minimálnímu objemu obchodování).
Nakupovat jako koncový uživatel u firmy Z se tedy ukázalo jako dosti nevýhodné. Čas ovšem plynul a mí kolegové, kteří si v rámci společného nákupu chtěli pořídit svůj vlastní počítač, již začali být nervózní. Stejně tak i můj zaměstnavatel, který chtěl síťový server a k němu několik stanic. Proto jsem se v nouzi nejvyšší rozhodl znovu zkusit štěstí u firmy Y - i přes velmi neblahé zkušenosti s jejich oddělením velkoobchodního prodeje. Tentokráte jsem ale navštívil jejich prodejnu zaměřenou výhradně na prodej koncovým uživatelům. V prodejně firmy Y mi nabídli jejich momentální hit: zvláštní vánoční nabídku neboli počítač ve velmi zajímavé konfiguraci a za velmi atraktivní cenu. Navíc s celým programovým balíkem v plně lokalizované verzi - opravdu hezký dárek pod stromeček. Se svou zakázkou jsem byl ale hotov velmi rychle: prodejna koncovým uživatelům firmy Y není schopna zabudovat do prodávaných počítačů žádné síťové karty. Nemá je totiž vůbec v nabídce. Místo toho mi byla navržena dvě možná řešení: Buď si koupit počítače bez karet a zboží si vyzvednout v této prodejně, síťové karty si zakoupit u jiného prodejce, počítače pak odvézt do servisního střediska firmy Y a tam si je nechat zamontovat. Nebo jako alternativní řešení: domluvit se ve velkoobchodní části firmy Y, která prý nějaké síťové karty ve své nabídce má, a pak se ještě domluvit v technickém oddělení, kde počítače sestavují, aby mi je tam zamontovali. Jednoduché, ne? Když jsem nesměle namítl, že bych si síťové karty nejraději nainstaloval sám, bylo mi řečeno, že to nejde, protože bych tím porušil záruku. Pěkně děkuji.
Cestou zpět mne napadlo, že firma Y by mohla poskytovat zcela novou a unikátní službu zákazníkům. Slogan by zněl: "Postavte si sami svůj počítač", a vše by spočívalo v tom, že zákazník by si sám sehnal vše potřebné, přivezl to do servisního střediska firmy a zde by si vše také sám smontoval. Pak jsem se ale vrátil zpět do reality a vzpomněl si na jeden ze skutečných reklamních sloganů firmy Y. Na ten, který praví, že tato firma je schopna postavit takovou konfiguraci, jakou si zákazník bude přát.
Asi o týden později jsem znovu šel kolem prodejny firmy Y. Nedalo mi to, a nakouknul jsem dovnitř. Znovu jsem zde nalezl záplavu reklamních letáků se speciální vánoční nabídkou počítače v atraktivní konfiguraci a za atraktivní cenu. Nyní ale již s fixem vyvedenou poznámkou o tom, že při výrobě tohoto reklamního letáčku došlo k tiskové chybě - v oné atraktivní ceně za celou sestavu má být místo jedné nuly šestka. Ze třiceti tak bylo náhle třicet šest (samozřejmě tisíc, navíc bez DPH). Že by souhra náhod? Nejprve na Invexu, a pak znovu?
A tu jsem se konečně dovtípil, co je skutečnou podstatou reklamy - vždyť předpona re přeci znamená: opakovat!!