Token

Hodnota či význam nějakého předmětu nemusí vůbec záviset na jeho konkrétní formě či věcném obsahu. Například i symbolický dárek někomu blízkému může znamenat mnohem více než něco hodně drahého - záleží spíše na tom, co dárek vyjadřuje, kdo a jakou formou jej dává, v jakém kontextu atd.

V praktickém životě bychom jistě našli velmi mnoho příkladů toho, kdy "na formě nezáleží". Například z první vlny kuponové privatizace si dikové odnesli pouze doklad o tom, že kdesi je v jejich prospěch cosi zaznamenáno - a někteří se možná dosti obtížně vyrovnávají s představou, že efekt je stejný, jako kdyby měli příslušné akcie fyzicky v ruce. Ještě názornějším příkladem může být forma úspor v bance či spořitelně: když přinesete k přepážce nějakou hotovost a uložíte ji na svůj účet, spořitelna nezavře vaše bankovky a mince do trezoru a neponechává je zde zavřené, dokud si zase "své" peníze nebudete chtít vyzvednout. Místo toho si jen někde poznačí nový stav vašeho účtu a vámi složenou hotovost použije jiným způsobem (například pro vyplacení toho, kdo si naopak přišel ze svého účtu něco vyzvednout). Peníze, které máte uloženy v bance, tedy nemají formu papírových (a ev. kovových) peněz, ale formu jinou. Pro vás je ale vcelku irelevantní, jaká tato konkrétní forma je - zda jde o záznam v počítačové databázi, o zápis na nějakém interním dokladu banky, či ještě o něco jiného.

Také ve světě počítačů bychom našli zajímavé příklady abstrahování významu či smyslu od konkrétní formy. Zřejmě nejznámějším příkladem je podstata přístupové metody, používané v lokálních počítačových sítích Token Ring a Token Bus.

Jak jsme si již uvedli v CW 33/93 (na téma: CSMA/CD), je přístupová metoda soustavou pravidel, která řídí přístup jednotlivých uzlů ke společně sdílenému přenosovému médiu v případě, kdy chtějí začít vysílat - zejména pak řeší konflikty v situacích, kdy zájem o vysílání projeví více uzlů současně (zatímco fyzikální vlastnosti přenosového média umožňují, aby vždy vysílal nejvýše jeden uzel). Přístupová metoda CSMA/CD, kterou jsme si popisovali v CW 33/93, je založena na myšlence, že uzel může začít vysílat v případě, kdy nevysílá nikdo jiný. To ovšem nevylučuje situaci, kdy více uzlů současně zaznamená "ticho" a všechny začnou vysílat naráz. Následné kolize řeší metoda CSMA/CD tím, že každý zúčastněný uzel se nejprve odmlčí na náhodně dlouhou dobu, a teprve pak se znovu začne snažit o vysílání. Díky náhodně volené době odmlčení není výsledek aplikace přístupové metody CSMA/CD plně predikovatelný. Právě z tohoto důvodu metoda CSMA/CD patří mezi tzv. neřízené přístupové metody, které žadateli o vysílání nezaručují, že se v konečném čase skutečně dostane ke slovu.

Alternativou neřízených přístupových metod jsou metody řízené, jejichž výsledek vždy predikovatelný je a které dokáží zaručit každému potenciálnímu žadateli přístup ke sdílenému přenosovému médiu v konečném čase.

Jedno z možných řešení je takové, při kterém si jednotlivé uzlové počítače podle předem stanoveného klíče postupně předávají právo vysílat. A právě zde vstupuje do hry ono výše uvedené "na formě nezáleží" - není totiž vůbec podstatné, jakou konkrétní formou si jednotlivé uzly právo vysílat předávají. Podstatné je naopak to, aby pomyslný štafetový kolík, který svému držiteli dává právo vysílat, byl vždy právě jeden a koloval spravedlivým způsobem, tak aby si jej nikdo nemohl přivlastnit na trvalo a aby se nemohl ztratit.

V angličtině se tento pomyslný štafetový kolík označuje jako token. V obecném případě je možné jej překládat do češtiny jako: známka, znamení, odznak, žeton, symbol, náznak apod. V kontextu přístupových metod počítačových sítí je asi věcně nejsprávnější překládat jej jako oprávnění. Kromě toho má čeština v zásobě i jeden přiléhavý výraz a ustálené rčení, které dobře vystihují podstatu věci: pešek, resp. předávání peška. To je jak šité na míru pro překlad anglického spojení token passing, kterým se označuje princip přístupové metody.

Řízená přístupová metoda založená na předávání peška (resp. na předávání oprávnění) se používá zejména v sítích Token Ring a Token Bus, které to ostatně mají i ve svém názvu. Rozdíl mezi nimi je ve fyzické topologii - u sítí Token Ring jsou jednotlivé uzly propojeny do kruhu, zatímco u sítí Token Bus jsou všechny uzly připojeny na sběrnici, tvořenou společným přenosovým médiem (tedy obdobně jako u sítí typu Ethernet). Peška si ale jednotlivé uzly postupně předávají v takovém pořadí, které z nich vždy vytváří logický kruh. Pokud je zaručeno, že žádný uzel v tomto logickém kruhu si neponechá peška trvale, pak je zaručeno, že každý potenciální zájemce se dostane k vysílání v konečném čase. Je-li navíc stanovena maximální doba, po kterou si kterýkoli uzel může peška ponechat, pak je dokonce možné zaručit každému uzlu, že nebude muset čekat na možnost svého vysílání déle než určitou pevně danou dobu.

Konkrétní přístupová metoda sítí Token Ring i Token Bus samozřejmě musí řešit i některé čistě technické otázky. Například to, co je třeba udělat při výpadku některého uzlu (při jeho vypnutí, poruše apod.), v případě ztráty peška (např. vypadne-li uzel, který je právě držitelem peška) či v případě, že se do logického kruhu chce zařadit nový uzel (nově zapnutá síťová stanice). Kromě toho musí přístupová metoda definovat i konkrétní formu peška, protože ten nějakou formu mít musí. V daném případě jde o speciální rámec linkové vrstvy, který si uzly mezi sebou posílají. Ale to je spíše jen technický detail.