Jumper, DIP switch
Je zajímavé, kolik uživatelů počítačů má přímo panickou hrůzu z hardwaru. Pouhé odpojení či připojení kabelu k počítači je pro ně nepřekonatelným problémem, natož pak takové odkrytování (sejmutí krytu) jejich miláčka a prohlídka jeho "střev" se šroubovákem v ruce. Není divu, když veřejností kolují všelijaké hrůzostrašné historky o nezměrných škodách napáchaných pouhým dotykem té či oné části počítače. Jsou to zvěsti povětšinou přehnané a ničím nepodložené - jako například historka o tom, jak někdo pouhým připojením jiného typu klávesnice navždy a neodvratně "odpálil" celou systémovou desku (tzv. motherboard) drahého značkového počítače PC, aniž by jej vůbec stihl rozebrat. Nebo že by existovaly výjimky, které potvrzují pravidlo? Abych byl sebekritický, mám tu systémovou desku dodnes schovánu a občas ji používám jako názornou pomůcku při přednáškách.
Nejsprávnější je zřejmě nic nepřehánět. Ani strach z jakéhokoli kontaktu s hardwarem, ani přílišnou lehkovážnost při práci s ním. Zajímavé je ovšem sledovat postoj výrobců výpočetní techniky k tomuto problému.
Na začátku éry osobních počítačů, kdy světu a uživatelům vládly počítače PC řady XT, počítali výrobci zřejmě s tím, že ke každému takovému počítači bude k sehnání člověk, který se nebojí vzít šroubovák do ruky. Proto koncipovali své výrobky tak, aby se na nich různé parametry a volitelné varianty nastavovaly mechanicky. Za tímto účelem byly systémové desky i nejrůznější rozšiřující karty těchto počítačů vybaveny příslušnými konstrukčními prvky dvojího možného provedení, ale se shodným výsledným efektem: vzájemným vodivým propojením dvou kontaktů, či naopak jejich rozpojením. Prostřednictvím konstrukčních prvků se pak nastavoval například objem operační paměti, režim videoadaptéru, počet disketových mechanik, číslo používaného přerušení apod.
První možné podobě právě naznačeného konstrukčního prvku se v angličtině říká jumper (a v češtině nejlépe: propojka). Jde nejčastěji o dvojici vodivých kontaktů, které "trčí" kolmo z desky plošného spoje a na které se buďto nasadí, nebo naopak nenasadí malá spojka, která oba kontakty vodivě propojí. Výhodou je jednoduchost, nevýhodou možnost ulomení vodivých kontaktů při častější manipulaci a nebezpečí zapadnutí či ztracení drobné spojky.
Druhou variantou je malý dvoupolohový přepínač (anglicky: switch), zapájený přímo do desky s plošným spojem. Nejčastěji jde o vícenásobný přepínač - s několika dvojicemi kontaktů, které lze nezávisle na sobě buď spojit, nebo rozpojit. Jednotlivé kontakty jsou přitom uspořádány ve dvou řadách (čemuž se v angličtině říká: dual-in-line) a zapouzdřeny v keramickém či plastikovém pouzdru (angl.: package). Celému přepínači se pak říká DIP switch (DIP od: Dual-In-line Package). Rozpojení či spojení každé konkrétní dvojice kontaktů je přitom určeno polohou malé páčky, která se buď posouvá (pak jde o tzv. slide DIP switch), nebo "kolébá" (pak jde o tzv. rocker DIP switch). Dvě význačné polohy každé páčky jsou označovány jako ON (zapnuto, což odpovídá propojení příslušných kontaktů), resp. OFF (vypnuto, rozpojení kontaktů).
Systémové desky počítačů XT se tedy konfigurovaly pomocí propojek a přepínačů DIP. Například když si uživatel přikoupil další paměť, musel její novou velikost sám správně nastavit příslušnými propojkami či přepínači. Obdobně když si k jedné disketové mechanice pořídil i druhou apod.
Když se ale začaly vyrábět počítače PC řady AT, výrobci povětšinou opustili myšlenku mechanického nastavování různých parametrů pomocí propojek a přepínačů a přešli na mastavování programovými prostředky. Počítače AT si svou konfiguraci "pamatují" v trvalé paměti (nejčastěji v paměti CMOS zálohované baterií) a jednotlivé parametry se nastavují pomocí programu, který je obvykle pevně "vypálen" již do Biosu počítače AT (a označuje se vesměs jako setup, případně: CMOS setup). Jednou z výhod tohoto řešení je například to, že změnu nastavení lze provést bez nutnosti "otevřít" počítač.
Počítače AT tedy odstranily používání propojek a přepínačů, ale ne zcela a důsledně. S propojkami a přepínači se stále ještě lze setkat například u síťových karet. Prostřednictvím propojek a přepínačů se nastavuje například číslo přerušení, které má síťová karta používat, její V/V adresa (port) a další parametry. Kdo někdy instaloval do počítače síťovou kartu a oživoval ji, mi jistě potvrdí, že často jde o úplnou alchymii, než se podaří najít použitelné nastavení karty. Při jeho hledání se síťová karta neustále vyndává a zase zasouvá do příslušného slotu, nastavují se její propojky a přepínače, hledají zapadlé spojky, ulamují kontakty apod. Není nad to, když i výrobce síťové karty použije stejný princip "čistě softwarového konfigurování", jako výrobce systémové desky počítače AT. Takovou síťovou kartu lze jednou provždy zasunout do volného slotu, počítač zakrytovat a ostatní zařídit konfiguračním programem, dodaným od výrobce. Ten pak jistě neopomene okořenit své reklamní slogany označením příslušné karty jako jumper-free.
Nastavování konfigurace čistě softwarovými prostředky je jistě velmi praktické. Navíc je výhodné i z psychologického hlediska, neboť nenaráží na apriorní strach uživatelů z jakýchkoli zásahů do hardwaru. Vstříc tomuto řešení pak vychází i všeobecné přesvědčení o tom, že programovými prostředky není možné hardware poškodit. Já jsem si to myslel také - dokud jsem si jednoho dne nepřepnul svůj oblíbený program pro kreslení obrázků do rozlišení 800 x 600 bodů a dokud jsem s ním chvíli nepracoval. Účet za opravu monitoru mne pak vyvedl z omylu.