Partition
Není nad to, když si každý může zařídit své věci zcela podle svého, a nemusí se přizpůsobovat možnostem a potřebám někoho jiného. Totéž platí i ve světě počítačů, obydleném různými operačními systémy - každý z nich má totiž více či méně odlišný pohled na svět, a v jeho rámci si pak svým specifickým způsobem "zabydluje" mj. i své disky. Každý operační systém totiž používá svůj vlastní způsob organizace dat na disku, především pak vnitřní strukturu adresářů a způsob alokace jednotlivých souborů. Disk, jehož obsah si podle svých potřeb a představ uspořádá jeden operační systém, pak jiný operační systém není schopen využívat.
Chceme-li na jednom počítači provozovat alternativně dva různé operační systémy, je jednou z možností přidělit každému z nich vlastní pevný disk. Máme-li ale k dispozici jen jeden pevný disk, můžeme jej stále ještě rozdělit mezi oba operační systémy tak, aby si každý z nich mohl hospodařit na své části podle svých představ. Musíme to udělat tak, že celý (fyzický) pevný disk rozdělíme na logické části, kterým se v angličtině říká "partitions". Každá z těchto logických částí - partitions - se pak navenek chová obdobně, jako kdyby byla fyzicky samostatným diskem.
Konkrétní způsob rozdělení jednoho pevného disku na více takovýchto částí je čistě technickou záležitostí, nás však zde bude zajímat spíše otázka jazyková: jak vhodně přeložit anglický termín "partition"? Nejjednodušší možnost - nepřekládat jej vůbec - naráží na obvyklé problémy se skloňováním. Další možností je tento termín násilím počeštit, jak se již na stránkách Computerworldu také stalo, když v jednom původním článku autor psal o "particiích". Věcně správnější, i když dosti zavádějící, je překládat anglické "partition" jako "parcela" (viz CW 47/92, článek: Magica von Hard Disk). Zvolání "Parcelujte hard disk!", obsažené ve zmíněném článku (na str. 11), však poměrně přesně vystihuje, o co vlastně jde při rozdělování pevného disku na více "partitions".
Sám považuji za nejvhodnější překládat anglický termín "partition" do češtiny jako "oddíl". Zkusme si na zbytku tohoto článku, jak to bude znít:
S rozdělením jednoho pevného disku na více oddílů se můžeme setkat také na počítačích, které používají jediný operační systém - např. na počítačích standardu IBM PC s operačním systémem MS-DOS. Dřívější verze MS-DOSu totiž nedokázaly pracovat s pevnými disky o kapacitě větší než 32 MB, a rozdělení na více oddílů, vytvářející iluzi více fyzických pevných disků pak bylo způsobem, jak se s tímto omezením vyrovnat. Stávající verze MS-DOSu již dokáží pracovat s prakticky libovolně velkými disky, ale jejich rozdělování na více oddílů se přesto používá i nadále. Důvodem je například větší bezpečnost - různé chyby či ztráty systémových údajů o struktuře adresářů a souborů v jednom z oddílů se neprojeví v jiných oddílech. Další výhodou je lepší přehlednost - rozdělení jednoho disku na více oddílů umožňuje oddělit také jejich obsah, například programy od datových souborů apod. Zde je ovšem třeba upřesnit, že členění disku na oddíly není totéž, co rozdělení disku na více logických jednotek, jak to umožňuje nap říklad právě MS-DOS. Obvyklá praxe u počítačů PC s jediným pevným diskem je totiž taková, že tento pevný disk se rozdělí na dva oddíly, tzv. primární oddíl (primary DOS partition), který se vůči uživateli "tváří" jako jednotka C:, a na druhý oddíl, tzv. rozšířený (extended DOS partition), který se ovšem uživateli může jevit jako několik logických jednotek - D:, E: ... - podle toho, jak si uživatel sám zadá při rozdělování pevného disku na oddíly pomocí utility FDISK.