Motherboard

Kdeže jsou ty časy prvních počítačů, které byly tak velké, že prorůstaly patrovými budovami, a občas se pod jejich tíhou i prolomila podlaha. S pokrokem technologií se tato monstra postupně zmenšovala - jakmile se objevily tranzistory, bylo možné vtěsnat celý procesor počítače do několika středně velkých skříní. S příchodem integrovaných obvodů se počet těchto skříní postupně redukoval až na skříň jedinou, resp. na několik málo desek s integrovanými obvody. S přibývající hustotou integrace se i počet těchto desek snižoval, až se celý procesor vešel na desku jedinou. Dalším vývojovým stádiem pak bylo vtěsnání celého procesoru do jediného integrovaného obvodu. To se podařilo v první polovině sedmdesátých let, kdy světlo světa spatřil první mikroprocesor.

Mikroprocesor je ovšem pouze konstrukční součástka. Aby mohla plnit svou funkci, musí být obklopena celou řadou dalších podpůrných obvodů - od budičů a přijímačů sběrnic či zdroje hodinových signálů až po různé řadiče (řadiče sběrnic, řadiče přerušení apod.). K realizaci celého počítače je pak nutné ještě přidat operační paměť, pevný disk a disketové jednotky, a také připojit nezbytná vstupně-výstupní zařízení (klávesnici, displej, myš atd.).

Konstrukční uspořádání, které se vžilo u dnešních osobních počítačů (ale nejen u nich), předpokládá umístění mikroprocesoru se všemi jeho nezbytnými podpůrnými obvody na jedné desce s plošnými spoji, které se v angličtině říká motherboard (a v češtině systémová deska). Je na ní obvykle pamatováno i na možnost dodatečné instalace numerického koprocesoru, pro který je zde připravena speciální objímka (tzv. patice). Dále bývá na systémové desce umístěna mj. i operační paměť, a také místo pro dodatečné rozšíření paměti. Na systémové desce mohou být i další nezbytné obvody, které každý počítač potřebuje - například řadič pevných a pružných disků, videoadaptér, obvody sériového a paralelního rozhraní, obvody pro připojení k lokální síti atd. Častěji jsou ale tyto obvody realizovány ve formě samostatných desek (též: karet), které se zasouvají do speciálních konektorů na systémové desce. Kromě čistě technickým a konstrukčních důvodů je výhodou i větší variabilita - uživatel si například může zvolit takový videoadaptér, jaký nejlépe vyhovuje jeho potřebám, nainstalovat si takovou síťovou kartu, jako potřebuje k připojení na určitou lokální síť apod. V angličtině se tyto samostatné desky někdy označují také jako daughterboards (doslova: dceřinné desky), což výstižně symbolizuje jejich vztah k systémové desce neboli motherboard-u (doslova: mateřské desce).