Geneze standardu H.323

První verze tohoto standardu byla schválena v roce 1996 Skupinou 16 v rámci ITU (pod názvem: Visual telephone systems and equipment for local area networks which provide a non-quaranteed quality of service). V lednu 1998 pak byla přijata již druhá verze tohoto standardu, s poněkud zjednodušeným a zpřesněným názvem "Packet-based multimedia communication systems". Již z této postupné změny názvu lze vytušit jeden zajímavý fakt - že totiž standard H.323 původně vznikl zcela odděleně od snah o telefonování po Internetu (jako standard pro videokonference v sítích LAN), a teprve později byl (i kvůli určité naléhavosti) použit a dopracován pro potřeby IP telefonie. Používá se však i pro potřeby vedení videokonferencí po počítačových sítích. Dnes tento standard podporuje i drtivá většina firem ze světa počítačů, a je všeobecně považován za nejperspektivnější - i když samozřejmě k němu existují alternativy, a také kritické hlasy poukazující na jeho nedostatky. Například na to, že je možné aby dvě aplikace plně vyhovovaly tomuto standardu, a přesto nebyly vzájemně kompatibilní a schopné navzájem komunikovat.

Standard H.323 je přitom součástí širší skupiny standardů (formálně však pouze doporučení), které se snaží definovat chování dalších telekomunikačních sítí: například standard H.320 se zabývá fungováním ISDN, a H.324 se zabývá fungováním klasické telefonní sítě. Standard H.322 je svým zaměřením analogický standardu H.323, tj. zabývá se multimediálními komunikacemi, ale v prostředí sítí které nabízí podporu kvality služeb (zatímco H.323 nikoliv). Samotný standard H.323 se pak sám odkazuje na další standardy, například na H.261 a H.263 pro fungování video kodeků, na G.711, G.722, G.728, G729 a G.723 pro fungování audio kodeků, a na T.120 jako multimediální protokol pro přenos dat atd.