Veřejná telefonní síť
Veřejná telefonní síť je pro počítačové sítě velmi atraktivní. Ne snad proto, že by byla tím optimálním přenosovým kanálem pro přenos dat. Důvod je mnohem prozaičtější: veřejná telefonní síť existuje, je dostupná (téměř) odkudkoli a umožňuje snadno vytvořit dočasné spojení s kterýmkoli jiným místem ve svém dosahu. Zastavme se u ní proto poněkud podrobněji.Běžný telefonní přístroj, v terminologii našich spojů "účastnické zařízení", je připojen na tzv. účastnický přípojný okruh, účastnickou přípojku - local loop, subscriber loop který tvoří téměř vždy dva vodiče, vedoucí do nejbližší (místní) telefonní ústředny - central office (end office, exchange office).
Veřejná telefonní síť je obvykle řešena hierarchicky a místní telefonní ústředny jsou pouze nejnižším článkem této hierarchie. Vyššími články jsou pak uzlové telefonní ústředny - tandem offices, a tranzitní telefonní ústředny - toll offices
Jednotlivé telefonní ústředny jsou mezi sebou propojeny pomocí tzv. spojovacích vedení - trunks, interexchange channels (IXC).
Zařízení, které v rámci telefonní ústředny zajišťuje přepojování (komutaci) telefonních okruhů, se v angličtině označuje jako switch, switchboard.
Vlastní přepojovací zařízení si mohou instalovat i různé uživatelské organizace pro svou vlastní neveřejnou telefonní síť. Pak se jedná o tzv. pobočkovou ústřednu - private branch exchange (PBX), která bývá obvykle napojena i na veřejnou telefonní ústřednu, takže kromě spojování hovorů mezi telefonními stanicemi v rámci příslušné organizace umožnuje i spojení s účastníky veřejné telefonní sítě. V angličtině se pro pobočkové ústředny používá také označení private automatic branch exchange (PABX) resp. computerized branch exchange (CBX), je-li příslušné přepojovací zařízení pobočkové ústředny plně automatizováno resp. realizováno pomocí počítačové techniky.
Chceme-li se někomu telefonem dovolat, musíme nejprve zadat (vytočit) jeho telefonní (tzv. účastnické) číslo. Tím vlastně poskytujeme automatické telefonní ústředně informaci potřebnou k tzv. sestavení telefonního okruhu až k požadovanému účastníkovi.
Pro zadání telefonního čísla, tedy tzv. volbu - dialing, existují dva odlišné mechanismy. U nás se používá tzv. pulsní volba - pulse dialing, při které jsou jednotlivé číslice účastnického čísla vyjádřeny počtem impulsů, přenášených do telefonní ústředny po účastnickém přípojném okruhu. Tento mechanismus původně vznikl pro telefonní přístroje, vybavené rotační číselnicí, u kterých je počet impulsů dán dobou, potřebnou k otočení číselnice po jejím vychýlení zpět do výchozí polohy. To ovšem znamená, že vytočení různých telefonních čísel trvá různě dlouho. Snad i to byl důvod, proč např. v USA zavedli tzv. tónovou volbu - tone dialing, při které jsou jednotlivé číslice vyjádřeny nikoli počtem impulsů, ale tónem (tj. frekvencí) impulsu.
Zastavme se na chvíli právě u veřejné telefonní sítě v USA. Ta se totiž liší od evropských telefonních sítí i v dalších aspektech.
V Evropě i ve většině dalších zemí po celém světě provozují veřejné telefonní sítě spojové organizace (správy spojů), které patří státu, jsou jím přímo řízeny a na svou činnost mají přímo ze zákona stanoven monopol.
V USA jsou vlastníky a provozovateli spojových prostředků (včetně veřejné telefonní sítě) různé výdělečné organizace, které poskytují spojové služby na komerčním základě. Podstatné přitom je, že tyto organizace, označované jako common carriers, nejsou státními institucemi, ale organizacemi soukromého sektoru. Stát si pouze zachovává právo regulace a technického dozoru nad těmito organizacemi, a určuje maximální výše tarifů (poplatků za poskytované spojové služby), které si tyto organizace mohou účtovat. Za tímto účelem byl zřízen jeden orgán s celofederální působností, Federal Communications Commission (FCC), do jehož kompetence spadají komunikace z/do zahraničí a komunikace mezi jednotlivými státy v rámci USA, a v každém z těchto států pak orgán nazývaný Public Utilities Commission (PUC), který má místní působnost.
Poskytovatelů spojových služeb (common carriers) je v současné době v USA kolem 1200. Mezi největší patří firmy AT&T, sedm společností Bell Operating Companies (BOC), MCI Communications, US Sprint a General Telephone and Electronics.
Existence více poskytovatelů spojových služeb znamená jejich vzájemnou konkurenci, a v důsledku toho i existenci různých tarifů za spojení mezi stejnými místy. Zřizovatelé a provozovatelé počítačových sítí si tak mohou vybírat, od koho a za jakou cenu si objednají potřebné spojové služby, ať již jde o pevné okruhy či komutované okruhy veřejné telefonní sítě.