Problém vhodných standardů

Další nepříjemnou komplikací všech snah o evidování uživatelů Internetu je konkrétní způsob, jak takovou evidenci vést - tedy příslušné technické řešení. Není samozřejmě žádným problémem vybudovat vhodnou databázi schopnou pojmou internetové souřadnice až třeba desítek tisíc uživatelů. Potřebné technologie jsou vcelku běžně dostupné. Jakmile se ale začne uvažovat v intencích milionů uživatelů, navíc s požadavkem na rychlou a snadnou možnost přístupu odkudkoli, včetně možnosti průběžné a okamžité aktualizace opět odkudkoli, vhodné technologie začnou být vzácností.

V Internetu i mimo něj samozřejmě vznikla celá řada technických řešení pro vedení evidence uživatelů a jejich "internetových souřadnic", i pro nezbytné vyhledávání (jako např. WHOIS, PH, CSO či NetFind), a v této cover story se s některými z nich ještě seznámíme. Jejich problém je ale v tom, že nejsou dostatečně škálovatelné. Byly vyvinuty pro relativně malé počty evidovaných subjektů (například v řádu tisíců), a nejsou dostatečně "nafukovací" tak, aby dokázaly zvládnout miliony uživatelů.

Pravdou je, že vzniknul i takový standard, který byl od začátku "hodně velký" a počítal s obrovskými počty uživatelů, třeba i v onom řádu milionů. Jde o standard X.500, specificky šitý na míru potřebám vedení globálních adresářů.

Standard X.500 vzniknul ve světě spojů (pochází od organizace ISO a "zapadá" do tzv. referenčního modelu ISO/OSI). Bohužel však trpí snad všemi neduhy, které technická řešení pocházející od ISO mají: je příliš velký, složitý a těžkopádný, než aby byl pro praxi rozumně použitelný. Například implementace klienta X.500 na běžném počítači PC je problematická proto, že výkonnost a parametry typického osobního počítače na něco tak složitého a náročného nemusí stačit.

Standard X.500 navíc potkala ještě jedna další nepříjemnost: přišel v nevhodnou dobu. Vzniknul v době, kdy většina provozovatelů počítačových sítí již měla vytvořenu nějakou formu dílčí evidence svých vlastních uživatelů - například pomocí "internetových řešení" typu WHOIS apod. Pak ale v určitý moment, a to poměrně dosti pozdě, kdy většina jiných "menších" řešení již měla dost času se prosadit do praxe, přišel standard X.500 a říkal: zahoďte všechno co máte, a začněte znovu podle našich představ. Samozřejmě to dopadlo tak, jak to dopadnout muselo: kdo by chtěl zahodit již existující a fungující řešení, byť třeba zdaleka ne optimální, a dát přednost zcela novému řešení monstrózních rozměrů a hlavně monstrózních požadavků?

Standard X.500 však nezmizel zcela v propadlišti dějin. Uskutečnilo se několik pilotních projektů jeho nasazení, ale hlavně dal vzniknout dalšímu řešení, které se zvláště v poslední době ukazuje jako velmi životaschopné. Jde o protokol jménem LDAP (Lighweight Directory Access Protocol), který je možné si představit jako "odlehčený" standard X.500. Nejlépe je chápat tento protokol jako řešení, které vzniklo tím že "lidé od Internetu" vzali původní X.500, zachovali jeho funkčnost ale odstranili z něj jeho těžkopádnost a monstróznost. Výsledkem je protokol, který zvládá téměř to samé jako původní X.500, ale při výrazně nižších nárocích na nejrůznější zdroje. Podrobněji viz samostatný článek "Od X.500 k LDAP".