Vzájemné zneplatňování dokumentů RFC samozřejmě způsobuje jisté komplikace - pokud se někdo zajímá o řešení určité konkrétní problematiky a vezme si do ruky dokument RFC, který tuto problematiku řeší, nemůže se mu stát, že by měl v ruce špatnou verzi tohoto dokumentu. Může se mu ale stát, že má v ruce špatný dokument, který už neplatí - protože existuje jiný, novější dokument, který danou problematiku řeší jiným způsobem. Aby se minimalizovalo toto nebezpečí, byla v Internetu zavedena ještě další forma dokumentů - dokumenty STD. Obsahově jsou shodné s dokumenty RFC, ale jiná je jejich organizace. Dokumenty STD jsou pevně dedikovány určité problematice (tj. jejich zaměření se nemění), ale mění se jejich obsah, podle toho co momentálně platí. Asi nejlépe je představovat si dokumenty STD jako pořadače (desky), do kterých se vkládají dokumenty RFC - desky jsou pevně nadepsány (tématem, kterému se věnují), ale jejich obsahem je vždy text toho dokumentu RFC, který tuto problematiku momentálně řeší a nebyl zneplatněn jiným dokumentem RFC (případně je obsahem dokumentu STD text několik vzájemně se doplňujících dokumentů RFC, které řeší jednotlivé aspekty dané problematiky).
Pokud tedy sáhnete po nějakém dokumentu STD, nemělo by vám stát, že jeho obsah je neaktuální. Na druhé straně si ale musíte sami dávat pozor na to, aby jste měli aktuální verzi dokumentu STD, protože jejich obsah se na rozdíl od dokumentů RFC v čase mění.
Ne každý dokument RFC je standardem!!
Zdůrazněme si nyní jeden nesmírně důležitý moment: mezi dokumenty RFC a standardy Internetu neexistuje rovnítko! Je tomu tak proto, že zdaleka ne každý dokument RFC je standardem Internetu! Dokumenty RFC mohou představovat i jiné věci, než jen standardy - mohou to být dokumenty informativního charakteru, které slouží k osvětlení určité problematiky, k šíření osvěty, nebo dokumenty popisující experimenty, návrhy. Pamatováno je dokonce i na humor. Početně dokonce výrazně převažují takové dokumenty RFC, které nemají povahu standardů (nejvíce je dokumentů informativního charakteru).
Na druhé straně pro dokumenty STD tato úvaha neplatí - jak již jejich samotný název napovídá, všechny dokumenty STD jsou standardy Internetu. Také jich ale je výrazně méně, než dokumentů RFC.
Dokumenty FYI a BCP
Na dokumenty STD se lze dívat jako na určitou specifickou podmnožinu dokumentů RFC, týkající se právě standardů a se specifickou organizací. Podobnou úvahou se dospělo i k "vyčlenění" dalších podmnožin dokumentů RFC, konkrétně k dokumentům FYI a BCP.
Dokumenty BCP (Best Current Practice) jsou specifické tím, že se netýkají ani tak technických řešení, jako spíše postojů, názorů, stanovisek a strategií kolem Internetu. Vyjadřují určité mínění a postoje, které jsou považovány za správné (odsud také jejich název, v doslovném překladu "nejlepší současné praktiky). Patří mezi ně například dokumenty RFC popisující samotný standardizační proces Internetu, organizační otázky (např. vztah IETF k ISOC), a do budoucna sem zřejmě budou patřit i různá stanoviska a deklarace (například ke spammingu, k etickým a morálním otázkám apod.), která budou vydána ve formě dokumentů RFC. Dokumenty BCP jsou tedy další podmnožinou dokumentů RFC (v tom smyslu, že každý dokument BCP je současně dokumentem RFC), ale podobně jako dokumenty STD mají vlastní číslování, nezávislé na dokumentech RFC (například dokument RFC 2026, popisující proces standardizace v Internetu, je současně dokumentem BCP 9).
Podobně koncipovanou podmnožinou dokumentů RFC jsou i dokumenty FYI (For Your Information, doslova: pro vaší informaci).
Kdo formálně přijímá a vydává standardy Internetu?
Celý princip přijímání standardů v Internetu byl kdysi výstižně popsán následující glosou: "rough consensus and running code" (doslova: alespoň hrubý konsensus a fungující kód). To skutečně dobře vystihuje celou podstatu věci. Přesto je ale dobré se alespoň zmínit o formálních regulích a pravidlech, kterými se praktické fungování celé standardizační mašinérie řídí.
Jelikož organizace IETF je značně volným seskupením zainteresovaných lidí, veškeré významnější akce podniká její "dohlížecí výbor", neboli IESG (Internet Engineering Steering Group). Právě ten rozhoduje například o tom, zda a kdy určitý návrh přejde do stádia Proposed Standard či Draft Standard. Stejně tak je IESG tím, kdo formálně rozhoduje o přijetí či nepřijetí určitého standardu (o jeho přechodu do stádia Internet Standard) - sice tomu předchází neformální hlasování širší veřejnosti (resp. účastníků IETF), ale tím kdo formálně rozhodne je právě IESG. Činnost IESG přitom zastřešuje a koordinuje orgán IAB (Internet Architecture Board), který také řeší případné spory mezi IESG a externími subjekty (zatímco event. spory uvnitř IETF řeší sama IESG jako "dohlížecí orgán"). Samotnou IAB pak zastřešuje společnost Internet Society, která je také nejvyšší instancí celého standardizačního procesu (a ke které se lze v případě nutnosti odvolat).
Pokud jde o faktické publikování nových standardů ve formě dokumentů RFC, tuto činnost má na starosti člověk, pověřený rolí tzv. RFC editora (v současné době je to pan Jon Postel, který současně stojí i v čele organizace IANA). RFC editor se stará o všechny náležitosti spojení s vydáváním dokumentů RFC (např. o stanovení pravidel pro jejich formální úpravu, o přidělování pořadových čísel), a kromě standardů samozřejmě publikuje ve formě RFC i ostatní dokumenty, které nemají povahu standardů. Zde je pak podle platných regulí ponecháno na jeho uvážení, zda určitý ne-standard (například informativní dokument) vydá jako dokument RFC či nikoli. Běžná praxe je ale taková, že svá rozhodnutí úzce koordinuje se stanovisky a rozhodnutími IETF, IESG a IAB, aby nedocházelo k případným nesrovnalostem a nekonzistentnostem.
