Přejímání cizích řešení
Zmiňme se ještě ve stručnosti o jednom dalším charakteristickém aspektu, kterým je vztah standardizačního procesu Internetu k řešením, která vznikají jinde - jsou vyvíjena a přijímána jinými standardizačními orgány a institucemi, a v praxi používána. Jde například o standardy Ethernetu, hojně používané v oblasti lokálních sítí (pochází od společnosti IEEE), či standardy definující fungování ATM, modemové standardy apod.
Filosofie celého standardizačního procesu v Internetu je taková, že tato "cizí" řešení jsou legitimní a mají právo být respektována - standardizační mašinerie Internetu necítí potřebu takovéto "cizí" standardy nejprve sama posoudit a teprve pak je formálně posvětit, neboli převzít je a vydat jako vlastní standard. Takto se chová například organizace ISO, která cizím standardům "nevěří" (a například specifikace Ethernetu považovala za nutné vydat jako svůj vlastní standard).
V Internetu se naopak razí zásada, že to co vznikne někde jinde (je vydáno jako standard někým jiným), má plné právo být respektováno a používáno. Standardizační úsilí je pak zaměřeno na to, jak "cizí" řešení co nejlépe využít - v rámci Internetu jsou pak vyvíjeny pouze standardy řešící způsob, jak nová řešení co nejlépe využívat. Například: jak co nejlépe provozovat protokol IP nad Ethernetem (který již je definován "cizím" standardem), či jak provozovat IP nad ATM apod.
Kdo vybírá nejvhodnější řešení?
V době, kdy komerční sféra ještě neměla tak velký vliv jako dnes, vznikala konkrétní technická řešení v rámci organizace IETF a jejích jednotlivých pracovních skupin (Working Group) a oblastí (Areas), a zde také současně docházelo i k selekci eventuálních alternativních návrhů, přístupů a koncepcí. Potřebný konsensus o nejvhodnějším řešení se tedy hledal na půdě IETF, a toto v zásadě platí dodnes - s tím rozdílem, že vlastní technická řešení zde většinou již nevznikají, ale jsou zde pouze posuzována, hodnocena, porovnávána atd. Externí subjekty (z komerční sféry), od kterých faktická řešení pochází, je dnes předkládají příslušným pracovním skupinám IETF víceméně již jako hotové návrhy.
Organizace IETF je ovšem velmi volným sdružením, které dokonce ani nemá zavedeno formální členství, a jeho činnosti se může účastnit skutečně každý. Proto musí být nad IETF mnohem striktněji organizované subjekty, které práci IETF řídí, jsou garanty celého procesu standardizace, a také formálními vydavateli příslušných standardů. Jsou to zejména orgány IESG (Internet Engineering Steering Group), který bezprostředně řídí práci IETF, a dále IAB (Internet Architecture Board), která celý proces standardizace řídí a koordinuje. Ve stručnosti by tedy šlo říci, že na půdě IETF dochází k činnostem a rozhodnutím spíše věcným (resp. technickým), zatímco na půdě IESG a IAB pak spíše k aktivitám formálního rázu (formálnímu schvalování, vydávání standardů ve formě dokumentů atd.).
Takovéto rozdělení kompetencí je ostatně vhodné i z toho důvodu, že IETF v poslední době nemá zdaleka tak výlučnou pozici jakou měla dříve. Dnes již není jediným "technickým" orgánem, na jehož půdě se řeší věcné otázky nových standardů - i zde totiž došlo ke zřetelné dělbě práce, a hledání věcného konsensu v některých specifických oblastech přešlo i na jiné subjekty. Asi nejvýznamnějším příkladem je konsorcium W3C, které se zabývá standardy v oblasti World Wide Web-u. Ovšem výsledky standardizačních aktivit W3C (jimi vybrané návrhy) pak mohou být formálně zastřešeny organizací IAB (mohou být vydány jako standardy Internetu, ve formě dokumentů RFC).