Vyšlo v Softwarových novinách č. 4/98, v dubnu 1998
Vytištěno z adresy: http://www.earchiv.cz/a804s200/a804p223.php3

Situace v doméně .com

Snad nejvíce "těsno" je v TLD doméně .com, určené pro nejrůznější subjekty z komerční sféry. Důvodem je samozřejmě aktivita těchto komerčních subjektů, které postupně přicházely Internetu "na chuť", a začaly si právě v této doméně zaregistrovávat své domény druhé úrovně (např. domény jako macdonalds.com). Poměrně brzy ale zjistily, že zde platí poněkud jiná pravidla než mimo Internet, např. v oblasti ochranných známek - správce domény .com, kterým je organizace NSI (Network Solutions Incorporated, fungující v rámci střediska InterNIC, dodnes na základě pověření od NSF) totiž zavedl pravidlo běžné i v ostatních oblastech Internetu: "kdo dříve přijde, ten dříve mele". Tak se stalo, že než některé firmy vůbec pochopily, že by jim Internet mohl být k něčemu užitečný, někdo podnikavý je předběhnul a zaregistroval si doménu odpovídající jejich jménu - typicky s úmyslem na tom později pořádně vydělat. Výsledkem bylo několik opravdu slušných a zcela nezasloužených výdělků, mnoho soudních sporů i případů zajímavých pro tisk, ale časem se situace v podstatě stabilizovala. Bylo to jednak tím, že "vzácná" jména se z větší části již vyčerpala, a v neposlední řadě i proto, že správce domény .com přestal zřizovat a provozovat subdomény zadarmo, aby tím pokryl své provozní náklady (od září 1995 se za každou subdoménu pod doménou .com platí 50 USD ročně).

Spekulativní registrace domén se nakonec ukázala být problémem morálním a etickým, který se časem do značné míry vyřešil sám (když už nebylo moc co ukrást). Jako závažnější se mezitím ukázal jiný aspekt celého systému přidělování symbolických doménových jmen - jeho nesoulad se zvyklostmi a regulemi obvyklými mimo Internet, a s neexistencí přesných (či dostatečně přesných) pravidel a mechanismů řešení sporů. Komerční subjekty se totiž zcela zákonitě začaly dívat na jména subdomén jako na ochranné známky, a začaly se dožadovat podobné právní ochrany, jaké mají se svými názvy a známkami mimo Internet. Ochranné známky ale mohou být vázány na různé oblasti (tj. mohou existovat stejně znějící známky pro různé oblasti, s různými majiteli, a navíc zákonná ochrana známek respektuje teritória státu, a stejnou známku tak mohou mít v různých státech registrovány různé subjekty). V rámci domény .com ale nic takového neexistuje, tam může být registrována jen jedna subdoména určitého konkrétního jména, a bude mít celosvětovou působnost. Ještě další komplikací je pak větší obecnost a způsob konstrukce jmen subdomén, oproti registrovaným obchodním názvům: například firmy Internet Banking&Managing a International Business Machines se zcela jistě nedostanou do konfliktu kvůli registraci svých obchodních názvů, ale která z nich by měla mít větší právo na zaregistrování domény ibm.com, když tato být jen jedna? Kdo určí nějaká pravidla, a dokáže je prosadit třeba i u soudu, oproti dobře placeným právníkům? Strategie "kdo dřív přijde, ten dřív mele", nasazená správcem domény .com, byla sice jednoduchá, ale nutně musela vést k celé řadě obtížně řešitelných konfliktů. Reakcí bylo vydání upřesněných pravidel správcem domény .com (společností NSI), které pamatují na některé situace a umožňují např. vlastníkům registrovaných známek získat zpět doménu registrovanou někým jiným, ale ani tato několikráte opravená pravidla nemohou pamatovat na všechny možné situace. Obecně asi lze konstatovat, že jde o nesmírně složitý problém, na který není známo uspokojivé řešení (a nejspíše ani neexistuje). Celková strategie správce domény .com je zasahovat do případných sporů co možná nejméně, a snažit se, aby vůbec nenastávaly.