Vyšlo v Softwarových novinách č. 4/98, v dubnu 1998
Vytištěno z adresy: http://www.earchiv.cz/a804s200/a804p206.php3

V čem je novum?

Zkusme si nyní trochu podrobněji načtrtnout, v čem konkrétně se problém řízení Internetu dostává do zcela nových dimenzí a jaké problémy jsou před něj stavěny.

Změna je především v tom, že Internet byl původně technickým fenoménem, ale dnes se čím dál tím více stává fenoménem společenským, kulturním, podnikatelským atd. Samokoordinační způsob jeho fungování se dříve musel vyrovnávat především s technickými otázkami a problémy, a stejně tak značně technickými byly i ty otázky, které přeci jen bylo nutné řešit centrálně, jako "výjimky" ze samokoordinačního mechanismu. Jednalo se například o distribuci IP adres, o správu systému doménových jmen (systému DNS), otázky směrování, a zejména pak otázky standardizace (tvorby standardů, jejich schvalování a praktické uvádění do praxe). Důležité je asi i to, že tyto technické problémy neměly analogie mimo Internet, resp. nekolidovaly se zvyklostmi, obvyklými v jiných sférách.

Nyní se ale do popředí zájmu dostávají otázky spíše ne-technické, které navíc naráží na již existující precedenty, analogie a vžité konvence a představy. Například vedle čistě technického problému distribuce číselných IP adres se vynořil problém s přidělováním symbolických doménových jmen, zejména pod doménou .com (pod tzv. TLD .com, určenou pro komerční subjekty, zde tento problém vykrystalizoval nejdříve). Podstata problému je v tom, že jména těchto domén druhé úrovně začínají být zainteresovanými subjekty chápána (a také hodnocena) jako ochranné známky, které se mimo Internet teší konkrétně vymezené právní ochraně, zatímco v Internetu je s nimi nakládáno jinak (často na bázi principu: kdo první přijde, první mele). Zainteresované subjekty, které se necítí být v konkrétních případech zcela uspokojeny, pak vytváří tlak na různé změny v celém systému přidělování symbolických doménových jmen, i dalších obdobných "nehmotných statků".

Právě naznačený problém přitom souvisí i s jedním zajímavým psychologickým aspektem - dokud jde o rozdělování zdrojů, které jsou všeobecně chápány jako neomezené (resp. u kterých není aktuální hrozba jejich vyčerpání) nebo poskytují vzájemně zaměnitelné prostředky (tj. takové, které nejsou unikátní a apriorně nenahraditelné), pak se zainteresované strany typicky soustředí na to, aby celý proces jejich praktického rozdělování fungoval co možná nejefektivněji, a s dosažením všeobecného konsensu nebývají zásadnější problémy. To byl a je případ číselných IP adres, kterých sice není nekonečně mnoho, ale stále může být každý zájemce o ně uspokojen. Pokud ale jde o apriorně omezené a "neopakovatelné" zdroje, jakými jsou třeba symbolická doménová jména (například doména mcdonalds.com může být jen jedna, ale stejně tak např. doména pepsi.cz), mají lidé tendenci dívat se na celý systém hospodaření s těmito zdroji ze zcela jiného pohledu, a zabývat se zejména jeho demokratičností a spravedlivostí (často bohužel jen ze svého úzkého firemního či osobního pohledu). V případě jakýchkoli disproporcí, problémů či jiných konfliktů se pak snaží aplikovat analogie, precedenty či pravidla, existující jinde, pro jiné situace, a počítající s jinými předpoklady a premisami.

Zde je pak další kámen úrazu - lidé až doposud budovali pravidla fungování svého společenství, ať již psaná, ve formě zákonů, či nepsaná ve formě etických a morálních konvencí, na předpokladech existence státních útvarů a na principu jejich suverenity a právu rozhodovat o vlastních osudech, byť s regionálním omezením na teritorium státu. Díky tomuto "principu lokality" pak bylo možné vyhovět i různým kulturním, etnickým i dalším odlišnostem mezi národy, které měly právo formulovat svá stanoviska a svá pravidla, a pak vyžadovat jejich dodržování v okruhu své působnosti. V dnešním Internetu však takovýto "princip lokality" neplatí, neexistují zde žádné geografické hranice, a kvůli tomu zde neexistuje ani možnost aplikovat v různých částech Internetu různá řešení, resp. různé přístupy. Místo toho je nutné najít, prosadit a dodržovat jeden společný přístup - ale který? Kdo má právo prosadit svůj přístup a svou volbu, na úkor jiných kteří mají jiný názor a pohled na věc?

K tomuto principiálnímu rozporu se bohužel přidávají další problémy, sice již praktičtějšího rázu, ale přesto neméně vážné. Například snaha aplikovat na prostředí Internetu existující konvence a pravidla naráží na to, že tato pravidla vůbec nepočítají se způsobem fungování Internetu (a moderních informačních technologií obecně). Například právní řády většiny zemí světa (až na malé výjimky, resp. první vlaštovky) vůbec nepočítají s možností uzavírání smluvních vztahů elektronickou cestou - například neznají pojem elektronického podpisu (ale pouze "vlastnoruční podpis na papíře"), a následně neuznávají ani nejrůznější elektronické transakce. A to jde jen o malou špičku celého velkého ledovce nových skutečností, jevů, vztahů, souvislostí atd., které ne-technické obory budou muset vzít v úvahu a zareagovat na ně. Rychlost celkového vývoje v technických disciplínách obecně (a v Internetu konkrétně) však svou dynamikou výrazně předstihuje tempo, s jakým jsou ne-technické obory schopné reagovat - jestliže již dnes "nestíhají", jak tomu bude v budoucnosti? Zvláště pak když si uvědomíme, jak nesmírný tlak a hybný moment rozvoje vyvolává působení komerční sféry, která v Internetu správně rozpoznala velmi perspektivní oblast, a je ochotna také významně investovat do jejího rozvoje.