Úvod

Dříve, než se zamyslíme nad možnostmi orientace a vyhledávání v Internetu, je velmi vhodné se nejprve seznámit s některými základními skutečnostmi, které se týkají celkového způsobu fungování Internetu, a mají zásadní vliv na celou problematiku orientace a vyhledávání.

Jde například o to, že v Internetu neexistuje žádné povolovací či schvalovací řízení - kdokoli má zájem umístit na Internet jakékoli informace, může tak učinit, aniž by se musel kohokoli dotazovat na jeho souhlas, či musel k tomu mít něčí schválení. Navíc zde neexistuje ani žádná oznamovací povinnost - když už někdo umístí na Internet nějakou informaci (či zřídí celý informační zdroj, zprovozní novou službu apod.), nemusí nikomu oznamovat že tak učinil. Je sice v jeho vlastním zájmu, aby se o novém zdroji co nejvíce vědělo, ale na druhé straně skutečně není jeho povinností to komukoli oznamovat - což má velmi závažné důsledky pro všechny subjekty a služby, které se snaží mapovat existenci dostupných zdrojů na Internetu.

Abychom ale pochopili, jaké důsledky to jsou, musíme se nejprve seznámit s jednou další závažnou skutečností: Internet jako celek nemá žádného jednotlivého vlastníka. Tudíž nemůže existovat ani žádná centrální autorita, která by z titulu svého vlastnictví Internetu mohla (či musela?) vědět o všem, co je na Internetu dostupné - to je diametrálně odlišná situace například od veřejné telefonní sítě, která má jediného vlastníka (u nás SPT Telecom), a tento jediný vlastník může mít např. povědomí o tom, koho ke své síti připojil, a může tudíž vydávat úplný telefonní seznam všech účastníků (byť často s chybami a vynechávkami, ale přesto plně "autoritativní" seznam). V Internetu však analogie centrálního telefonního seznamu neexistuje a ani existovat nemůže, už jen kvůli neexistenci toho, kdo by ji mohl vydávat.

Místo jediného centrálního "telefonního seznamu" však v Internetu existují dílčí seznamy, neboli dílčí pokusy o vedení evidence toho, co je kde dostupné. Způsob jejich fungování přitom může být značně odlišný (a ještě se s ním podrobněji seznámíme) - některé pokusy o evidenci dostupných zdrojů se snaží samy zjišťovat, co je kde dostupné a nespoléhat se na to, že jim někdo oznámí existenci něčeho nového - s rizikem, že novinek si samy všimnou až za hodně dlouhou dobu, nebo si jich také nevšimnou vůbec. Jinou strategií je spoléhání se na neformální oznamovací povinnost - takovéto evidence dostupných zdrojů očekávají, že to budou sami zřizovatelé nových zdrojů, kdo se u nich přihlásí a oznámí jim existenci nového zdroje (který si pak zanesou do své evidence). Takovýchto evidencí (resp. katalogů, jak se jim říká) dnes existuje opravdu velké množství, a dokonce neexistuje ani žádná jejich úplná evidence (tedy: evidence evidencí). Proto i zřizovatel nového informačního zdroje, který je se situací obeznámen a sám "chce dát o sobě vědět", nemá praktickou šanci tzv. zaregistrovat svůj nový zdroj či službu u skutečně všech existujících evidencí - má reálnou šanci učinit tak pouze u některých.

Pokud si tuto skutečnost extrapolujeme do měřítka celého Internetu, vyjde nám z toho následující závěr: v Internetu dnes existuje mnoho dílčích evidencí toho, co je kde dostupné - ale žádná z těchto evidencí není úplná, každá "ví jen něco, ale ne všechno". Pro uživatele, který něco konkrétního hledá, pak z této skutečnosti vyplývá jeden nesmírně důležitý závěr: pokud se zeptáte jedné vyhledávací služby (podíváte se do jedné dílčí evidence) a ona vám nedokáže najít to co hledáte, pak to ještě neznamená, že to neexistuje. V případě záporné odpovědi má smysl zkoušet stejný dotaz u dalších vyhledávacích služeb.