Vyšlo v Softwarových novinách č. 10/97, v říjnu 1997
Vytištěno z adresy: http://www.earchiv.cz/a710s200/a710s205.php3

Zpřístupňující model

Vzhledem k neustále rostoucímu objemu nových informací musel být distribuční model časem nahrazen jiným modelem práce s informacemi, který by byl výrazně šetrnější jak vůči uživatelům, tak i vůči přenosové infrastruktuře. Tento nový model přitom vychází z předpokladu, že průběžně vznikající informace nebudou nikomu direktivně rozesílány, ale že místo toho budou ponechány na vhodném centrálním místě - nejlépe přímo tak kde vznikají - přičemž uživatelům bude dána možnost "dojít si" pro tyto informace, kdykoli to právě oni budou považovat za vhodné. Nejčastěji se tomuto modelu říká "zpřístupňující", protože se snaží nevnucovat uživatelům žádné informace, ale pouze umožnit jim přístup k dostupným informacím (zpřístupnit jim tyto informace). Nejznámější službou Internetu, která je šita na míru tomuto zpřístupňujícímu modelu, je služba World Wide Web. Další službou založenou na stejném principu (ale s mnohem menší uživatelskou atraktivností) je služba Gopher, a do stejné kategorie patří i tzv. anonymní FTP archivy (které lze chápat jako pouhá "skladiště souborů", přístupná po síti).

V případě zpřístupňujícího modelu je tedy veškerá aktivita na straně uživatelů jakožto příjemců (konzumentů) informací - jsou to oni, kdo musí projevit zájem o určité informace, a vykonat jisté akce nutné pro jejich získání. V konkrétním případě služby World Wide Web jsou to právě uživatelé, kteří musí sami a z vlastního popudu navštívit jakékoli WWW stránky (tyto jim nejsou žádným způsobem "podstrkovány" či jinak vnucovány). Důležité je i to, že uživatel zde nemůže být jakkoli obtěžován či dokonce zavalován informacemi - je to právě on, kdo si sám určuje kdy a jaké informace bude přijímat, jakým tempem a v jakém objemu.

Zpřístupňující model práce s informacemi samozřejmě má také své nevýhody. Zejména tu, že přenáší na uživatele i povinnost vědět (resp. zjistit si), kde se jaké informace nachází. Jak se tedy vůbec uživatelé mohou dozvědět, že si mohou někam "dojít pro informace"?

Možností zde existuje celá řada, a tvoří opravdu široké spektrum. Na jednom jeho konci je použití distribučního modelu, pro šetrné a ohleduplné rozeslání velmi malých informací typu "to a to nového najdete tam a tam". Další možností je propagace vlastních informací nejrůznějšími dalšími kanály - například uvádění domovských stránek v inzerátech v tisku, reklamách v televizi a v rozhlase, v reklamních letáčcích a brožurkách, na vizitkách atd. Někde uprostřed spektra možností pak jsou vzájemné odkazy mezi stránkami, v rámci celosvětové pavučiny služby World Wide Web - díky vzájemné provázanosti WWW stránek, a při troše štěstí a umu se uživatelé mohou "probrouzdat" až tam, kam potřebují. Na druhém konci spektra pak jsou různé systematické přístupy k mapování existujících zdrojů, ať již jde o tzv. seznamy zdrojů, katalogy, či největší vyhledávací služby databázového typu. Uživatel, který něco konkrétního hledá, konzultuje služby tohoto typu, od nich dostane odkaz na konkrétní místo v Internetu s požadovanými informacemi, a toto místo pak sám navštíví.