Kritika ISO/OSI

Koncepce referenčního modelu ISO/OSI se ve světě počítačů stala terčem dosti silné kritiky. Kromě spíše technických aspektů, kterými je jednoznačná preference spojovaných a spolehlivých služeb před nespojovanými a nespolehlivými (či možností svobodné volby), je nejostřejším argumentem celková nevyváženost vrstev a maximalistický charakter celé koncepce ISO/OSI.

Faktem je, že zdaleka ne všechny ze 7 vrstev ISO/OSI mají stejné množství "práce". Dvě vrstvy, relační a prezentační, jsou často považovány za téměř zbytečné, a v praxi nebývají mnohdy ani implementovány (a například konkurenční koncepce TCP/IP tyto dvě vrstvy vůbec nemá). Naproti tomu jiná vrstva, druhá nejspodnější vrstva (vrstva linková), musela být dokonce rozdělena na dvě podvrstvy.

Výtka, že referenční model ISO/OSI má maximalistický charakter, se opírá především o způsob vzniku jednotlivých protokolů, a nejvíce pak těch na aplikační úrovni. Tyto protokoly vznikají typicky způsobem "od zeleného stolu", tak že se nejprve shromažďují nejrůznější požadavky na to, co by příslušné řešení mělo splňovat, a pak se tyto požadavky předepíší jako závazné, které musí být při praktické realizaci respektovány. Nikdo se v tuto chvíli ještě neptá, "co to bude stát", jak se to projeví na možnostech praktické implementace a na její efektivnosti, a dokonce ani to, zda implementace je vůbec možná. V praxi pak dochází k tomu, že se až dodatečně zjistí, že protokoly ISO/OSI jsou příliš "bohatě", že je v praxi nelze implementovat v celé jejich šíři, a že tudíž musí být z příslušných standardů vybírány reálně implementovatelné podmnožiny - viz diskuse o profilech GOSIP v hlavním článku.