Kabely a kabelové přenosové cesty
Jedním z rozhodujících faktorů, který předurčuje vlastnosti a možnosti počítačových sítí, je dostupnost přenosových cest: jejich cena, rychlost resp. přenosová kapacita, jejich celková spolehlivost a další vlastnosti. Celkově lze jistě konstatovat, že kapacity resp. dosažitelné přenosové rychlosti mají stoupající tendenci, zatímco jejich relativní ceny vykazují tendenci klesající (byť se nám může zdát, že příliš málo klesající). Stejně tak má ale klesající tendenci i chybovost přenosových cest - což má zajímavý vliv na přenosové protokoly, které se snaží napravovat následky chyb při přenosu. Jestliže četnost těchto chyb výrazně klesá, příslušné protokoly již nemusí mít zabudovány tak silné mechanismy pro jejich nápravu, resp. nemusí být tak robustní, jak se od nich chtělo dříve. V důsledku toho některé starší protokoly, které byly šity na míru relativně nespolehlivým přenosovým cestám, ztrácejí na významu a přestávají se používat. Markantním příkladem může být technologie X.25, vyvinutá zejména pro potřeby veřejných datových sítí.
Velmi důležitým parametrem všech přenosových cest, resp. přenosových médií, je jejich přenosový potenciál, chápaný jako celková schopnost přenášet data. Je sice dosti obtížné něco takového formálněji definovat, ale při intuitivním pohledu lze velmi snadno odlišit taková přenosová média, která již dnes jsou na hranici svých možnosti, a na taková, která dnes využíváme jen na zlomek jejich možností, a lze právem očekávat, že z nich v budoucnu půjde "vymáčknout" mnohem více.
Příklad přenosového média, které je již dnes využíváno doslova "nadoraz", je tzv. kroucená dvoulinka, neboli dvojice souběžně vedených a pravidelně zkroucených vodičů. Důvody pro jejich zkroucení je schopna poskytnout i středoškolská fyzika: každé dva souběžně vedené vodiče se chovají jako anténa, tj. vyzařují do svého okolí, a stejně tak reagují na elektromagnetické vlny. Tento efekt antény nelze zcela eliminovat, ale lze ho výrazně snížit, a to právě pravidelným zkroucením obou vodičů po celé jejich délce. Důležité ale je, že i zkroucené vodiče tvořící dnes používanou dvoulinku jistým způsobem vyzařují do svého okolí, a jsou citlivé na elektromagnetické dění ve svém okolí. Míra, do jaké tak činí, je závislá i na rychlosti, s jakou se po této kroucené dvoulince přenáší data - při dnešních maximálních rychlostech kolem 100 megabitů za sekundu je vyzařování kroucené dvoulinky již dosti blízko rozumné hranici (dané možným vlivem na člověka), a prostor pro další zvyšování přenosové kapacity už je zde minimální. Svou roli sehrává i vzdálenost, na jakou se kroucená dvoulinka používá: při zmiňovaných rychlostech kolem 100 megabitů se dnes jedná maximálně o 100 metrů.
Na druhé straně obrovskou předností kroucené dvoulinky je její nízká cena. Snadná a nenáročná instalace, a v mnoha případech i samotná existence (neboli skutečnost, že rozvody kroucenou dvoulinkou již jsou "ve zdi").
Zcela jinak je tomu u optických vláken a celých kabelů z optických vláken. Ty mají ještě velmi velké možnosti zvyšování své schopnosti přenášet data. Zlé jazyky dokonce tvrdí, že dnes nikdo ani netuší, kam vůbec jejich možnosti sahají. Faktem je, že již dnes lze pomocí optických vláken dosahovat dosti vysokých přenosových rychlostí, v řádu stovek megabitů, a že většina vysokorychlostních přenosových technologií počítá především s optickými vlákny jako se svým hlavním přenosovým médiem.