Fenomén elektronické pošty / 1

     O přednostech elektronické pošty, kterým tato služba vděčí za svůj obrovský úspěch, by bylo možné si povídat hodně dlouho. Elektronická pošta například dokáže být velmi rychlá, a jednotlivé zprávy doručovat do poštovních schránek konkrétních příjemců v časech, které se měří spíše na minuty a sekundy, než na celé dny jako je tomu u běžné listovní pošty. Současně s tím je elektronická pošta velmi pohodlná, protože mnoho činností s ní spojených může být automatizováno - klientské programy pro elektronickou poštu dnes například dokáží sami třídit došlé zprávy (podle předem zadaných kritérií), dokáží udržovat i značně rozsáhlé adresáře a archivy zpráv, nabízí možnost vyhledávání v nich, dokáží předpřipravit novou zprávu výběrem z nabídky šablon, dokáží předem připravit odpověď na obdrženou zprávu a ocitovat v ní relevantní pasáže originálu apod. Důležité je i to, že elektronická pošta dokáže velmi snadno rozeslat jednu zprávu na více různých adres současně - v zásadě dá dokonce stejně práce odeslat určitou zprávu na jednu jedinou adresu, jako ji rozeslat doslova "na všechny strany", na celou řadu různých adres. To mnohdy svádí k nevyžádanému rozesílání zpráv, což pravidla slušného chování (síťová etiketa, neboli netiketa) přímo zakazují.

Hlavní přednost elektronické pošty - její off-line charakter

     Přednosti elektronické pošty, spočívající v její rychlosti, pohodlnosti, možnosti automatizace běžných úkonů apod. však doslova blednou před hlavní předností, kterou je celkový způsob fungování elektronické pošty ve vztahu k účasti komunikujících osob v čase. Chcete-li někomu napsat něco elektronickou poštou, můžete tak učinit kdykoli se to bude hodit právě vám - když na to právě vy budete mít čas, náladu, myšlenky apod. Až se pak rozhodnete určitou zprávu odeslat, je tato zpráva v báječném čase řádu minut a sekund doručena do poštovní schránky svého adresáta. To ale neznamená, že adresát si vaši zprávu musí ze své poštovní schránky vyzvednout, přečíst a zareagovat na ni okamžitě - může tak učinit kdykoli poté. Tedy nejspíše tehdy, až na to on sám bude mít čas, náladu, myšlenky, chuť atd. Prostřednictvím elektronické pošty tudíž nemůžete nikoho vytrhnout ze spánku, vytáhnout z porady, vyrušit z důležitého jednání atd., jako by tomu mohlo být v případě telefonu. Stejně tak je důležité i to, že na zprávy elektronické pošty nemusíte reagovat ihned - svou odpověď si můžete v klidu rozmyslet, promyslet či jinak připravit, nebo se také můžete dostatečně uklidnit po nepříliš příjemné zprávě.

Elektronická pošta jako univerzální přenosový mechanismus

     Elektronická pošta byla od začátku koncipována jako služba určená pro přenos krátkých textových zpráv. Její fungování tomu dokonce bylo natolik uzpůsobeno a doslova "ušito na míru", že nic jiného než čistý ASCII text elektronická pošta dokonce ani přenášet nedokáže. Pro techničtěji laděné čtenáře: mechanismy, zajišťující vlastní přenos zpráv, se snaží dívat na obsah přenášených zpráv jako na posloupnost znaků alfanumerických znaků, které se "vejdou" do sedmi bitů (které lze znázornit pomocí sedmibitového znakového kódu).

     S postupem času ale lidé přišli na zajímavý nápad - začali ke zprávám elektronické pošty "přibalovat" všelijaké druhy příloh, například formátované texty, jaké produkují různé textové procesory, spreadsheety, databázové soubory, obrázky, digitalizovaný zvuk apod. Díky širokému "dosahu" elektronické pošty se takovéto přibalování příloh stalo velmi populární, a využívání elektronické pošty tak začalo získávat zcela novou dimenzi - elektronická pošta se stala také univerzální přenosovou platformou, schopnou doručit "odkudkoli kamkoli" jakákoli data, která lze "zabalit" do formy souboru (přičemž původní zprávy se zde staly spíše jakými průvodními dopisy, ve stylu: "v příloze najdete ....").

     Využití elektronické pošty jako univerzálního přenosového mechanismu ovšem zpočátku naráželo na jeden nepříjemný problém. Každou přílohu totiž bylo nutné, pro potřeby vlastního přenosu, upravit do podoby čistého textu (tak aby prošla skrz přenosové mechanismy, počítající pouze s čistým, sedmibitovým textem). Potřebné konverze nebyly větším technickým problémem, tím byla spíše stránka organizační: jaké kódování vybrat, aby mu rozuměli (souhlasili s ním, znali jej, uměli jej používat) všichni? Po jisté době tápání a ad hoc řešení se nakonec objevil na scéně jednotný standard, který otázku práce s přílohami jednoznačně definuje. Jde o standard MIME, který kromě toho pokrývá i jednu další, velmi významnou oblast - kromě příloh totiž definuje i způsob, jak v těle zpráv používat i jiné znaky, než jen základní ASCII znaky, například znaky různých národních abeced. Díky standardu MIME (a poštovním klientům, kteří jej podporují) je pak možné v rámci elektronické pošty psát i "hezky česky, se všemi háčky a čárkami".

Mail aware aplikace

     Elektronická pošta, jakožto služba spočívající v přenosu krátkých textových zpráv, byla zpočátku implementována prostřednictvím zcela samostatných aplikací - poštovních klientů, kteří svým uživatelům nabízeli různou úroveň komfortu a pohodlí, ale s ostatními aplikacemi neměli příliš mnoho společného. Alespoň ne v tom smyslu, že by různé jiné aplikace věděly o elektronické poště a dokázaly využít jejích přenosových schopností. Představme si jako příklad situaci, kdy uživatel píše v textovém editoru nějaký dokument, a chce jej nechat pročíst (překontrolovat, schválit apod.) jiným uživatelem. Klasický postup by byl takový, že zmíněný autor by nejprve svůj dokument uložil do vhodného souboru na disk. Pak by si sám zavolal klientský program elektronické pošty (svůj poštovní program), a tomu by řekl co chce udělat (tj. nejprve by sepsal doprovodnou zprávu, určil jejího adresáta, a pak by ke zprávě připojil jako přílohu zmíněný soubor, nacházející se právě na disku). Poté by zprávu odeslal, ukončil práci s poštovním klientem, a vrátil se zpět do textového editoru (nebo jej znovu spustil, v jednoúlohovém prostředí).

     Dnešní aplikace však již nabízí i jiný postup, a to díky tomu, že si samy uvědomují existenci elektronické pošty (jsou tzv. mail aware). Požadavek na odeslání (právě zpracovávaného dokumentu, v případě textových editorů, či spreadsheetu v případě tabulkových kalkulátorů, obrázku v případě grafických programů apod.) pak může uživatel sdělit přímo tomu programu se kterým právě pracuje, a ten si již "vyřídí" vše potřebné s poštovními programy. Hlavně to ale udělá sám, takže uživatel je nejen ušetřen některých rutinních činností, ale také nutných znalostí a dovedností. Nemusí se například vůbec zatěžovat tím, jak se ke zprávě přibaluje nějaká konkrétní příloha. Příklad ilustruje obrázek.