EDGE, aneb: datové přenosy na hraně
Ani HSCSD, ani GPRS nejsou ještě příslovečným "posledním slovem", které mohou říci současné sítě GSM v oblasti datových přenosů, zejména pokud jde o rychlost. Jak jsme si již naznačili v předchozích článcích, cesta k větší efektivnosti přes dokonalejší kódování a sdružování hovorových kanálů (slotů) je již vyčerpána (díky HSCSD a GPRS), a tak při snaze zachovat přidělená frekvenční pásma a jejich rozdělení na frekvenční kanály o šířce 200 kHz i jejich další členění pomocí techniky časového multiplexu (TDMA) zbývá již jen poslední možnost: použít jinou techniku modulace. Tedy jiný způsob "napasování" digitálních dat na analogový nosný signál, který je fakticky přenášen éterem.
Právě na použití jiné modulace sází technologie označovaná příslovečně jako EDGE, což v angličtině znamená "hrana" či "okraj". Ve skutečnosti je ale EDGE zkratkou z Enhanced Data Rates for GSM Evolution (doslova: zvýšené datové rychlosti pro vývoj GSM). Tento poněkud zvláštní název naznačuje, že EDGE souvisí s dalším vývojem GSM, a to v následujícím smyslu: radikální zrychlení datových přenosů přinesou až systémy třetí generace, které ale již počítají s širším frekvenčním pásmem (které bude muset být přidělováno operátorům, zcela jistě na základě licencí). Operátoři, kteří tato nová frekvenční pásma nezískají, budou moci využít své stávající "užší" frekvence pro poskytování vysokorychlostních přenosů alespoň pomocí EDGE - rychlostí až 384 kbps, kterou tato technologie nabízí. V jistém smyslu jde tedy EDGE až na "samou hranu" možností, které skýtá dnes dostupné frekvenční pásmo.
Jak jsme si již naznačili, způsob jakým EDGE dosahuje slibovaných zvýšených rychlostí vychází z použití jiného (dokonalejšího) způsobu modulace, a to 8-úrovňové fázové modulace (eight-phase-shift keying) místo původní modulace GMSK (Gaussian minimum-shift keying). Uváděných 384 kbps přitom platí při současném využití všech 8 slotů dopravního kanálu TCH a při dobrých podmínkách pro šíření signálu (nepříliš velké vzdálenosti od základnové stanice). To na jedná straně umožňuje pracovat s již přidělenými frekvenčními rozsahy, ale na druhé straně to přeci jen vyžaduje určité zásahy do samotné mobilní sítě. Podle dostupných informací by mělo být zapotřebí umístit do každé buňky jeden nový transceiver, zatímco další úpravy by již mohly spočívat jen v softwarových úpravách.