Tahanice kolem telekomunikačního zákona - o co tady jde?

V poslední době se hodně mluví o schvalování nového telekomunikačního zákona. Dokonce zaznívají takové názory, že jeho přijetí prodlouží stávající monopol Českého Telecomu o další dva roky, a s ním i vysoké ceny a nemožnost volby pro koncové uživatele. Co je na tom pravdy?

Pro správné pochopení celé věci je vhodné se vrátit zpět v čase do roku 1994, kdy tehdejší Klausova vláda rozhodovala o budoucím osudu celého telekomunikačního sektoru. Vláda tehdy akceptovala celkový trend k liberalizaci telekomunikací, neboť ani nemohla jinak - jako zájemce o členství v EU nemůžeme jít opačným směrem, než jakým jde Evropa. Konkrétní rozhodnutí vlády bylo takové, že jednotlivé telekomunikační služby budou liberalizovány různým tempem. Poměrně brzy došlo k uvolnění datových služeb (zahrnujících mj. i služby přístupu k Internetu), a následoval i nástup konkurence do oblasti mobilních telefonních služeb (byly uděleny dvě licence na systém GSM v pásmu 900 MHz, a na sklonku loňského roku ještě licence třetí). Důsledky jsme mohli pozorovat všichni: díky konkurenčnímu prostředí a rychlému poklesu cen přestaly být mobilní telefony jen pro nejmajetnější, a staly se doslova masovou záležitostí. Podobně se vyvíjel i přístup k Internetu: před otevřením trhu přišlo nejlacinější komutované připojení na několik tisíc měsíčně. Nástup konkurence tuto cenu postupně srážel, a dnes je samotný přístup k Internetu dokonce úplně zadarmo.

Podobný vývoj, tedy příchod konkurence i se všemi svými důsledky - s razantním poklesem cen, s větší vstřícností operátorů a s možností výběru pro zákazníka - však bohužel ještě nenastal v té oblasti, která je pro celý sektor telekomunikací stále ještě nejdůležitější, a to v oblasti tzv. pevné telefonie (neboli u klasických, tj. "nemobilních" telefonů). Zde jsme dosud svědky přesně opačného vývoje, než jaký přináší liberalizace trhu a nástup konkurence: celková cenová hladina telefonních služeb roste, místo toho aby klesala. Klasický (nemobilní) telefon se z běžně dostupné komodity stává luxusem, a čím dál tím více lidí uvažuje o tom, zda se jim vůbec vyplatí, nebo zda jej mají raději odhlásit. Navíc jsou uživatelé telefonů stále ještě nepříliš svéprávnými "účastníky telefonního provozu", a ne zákazníky v pravém slova smyslu - nemají možnost výběru, od koho si požadovanou telekomunikační službu koupí a za jaký podmínek, a místo toho musí akceptovat to, co jim nadiktuje a jak se k nim chová monopolní operátor. Zkušenosti ze světa přitom ukazují, že nástup konkurence přináší pozitivní efekt - v poklesu cen i celkové vstřícnosti operátorů - i v oblasti pevných telefonních služeb. Výjimkou nejsou ani poklesy cen o desítky procent doslova přes noc. Vysvětlení je vcelku jednoduché - když někdo nemá žádnou faktickou konkurenci, která by jej nutila chovat se a fungovat efektivněji, snižovat ceny a vycházet více vstříc zákazníkům, pak se ani nelze divit, že neustále zdražuje, žehrá na své vlastní vysoké náklady a ochotou vůbec nepřekypuje.

Jak je to u nás?

Důvodem toho, proč u nás v oblasti telefonie stále ještě nepociťujeme blahodárné důsledky konkurence (ale naopak musíme nést důsledky přetrvávajícího monopolu), je již zmiňované rozhodnutí naší vlády z roku 1994. Tehdy totiž naše vláda rozhodla, že pevná telefonie bude liberalizována a fakticky otevřena konkurenci až v nejzazším možném termínu, který připadal v úvahu. Tímto termínem byl 1. leden roku 2001, ke kterému jsme se zavázali (i vůči Evropské unii) úplně otevřít a liberalizovat náš telekomunikační trh. Jen pro upřesnění, členské země EU měly totéž učinit k 1.1.1998 (ale i některé z nich k tomu dostaly určitý odklad). Nicméně náš vlastní závazek vše liberalizovat a otevřít k 1.1.2001 nebyl nikdy zpochybněn, a snad nikdy se veřejně nespekulovalo o jeho odsunutí na pozdější dobu (spíše se diskutovalo o možnostech jeho zkrácení). Při různých oficiálních příležitostech byl zmíněný závazek našimi představiteli potvrzován jako neodvolatelný (chceme-li do EU, pak si skutečně nemůžeme dovolit jej odvolávat). Významným formálním potvrzením plné liberalizace k 1.1.2000 byl i strategický dokument s názvem "Národní telekomunikační politika", který naše vláda přijala v dubnu loňského roku jako svou základní koncepční představu dalšího vývoje v celé oblasti telekomunikací.

Konkrétním projevem vládního rozhodnutí z roku 1994 bylo udělení monopolu tehdejšímu SPT Telecom (dnes: Český Telecom) na veškeré služby pevné telefonie - místní, meziměstské i dálkové, a to do zmíněného 1. ledna roku 2001.

Dnes je v Poslanecké sněmovně projednáván velmi důležitý návrh nového telekomunikačního zákona, který by měl stanovit podmínky fungování celého telekomunikačního sektoru po jeho plné liberalizaci. Jednou z věcí, na které musí pamatovat, jsou vztahy mezi operátory - nový zákon by měl především sledovat prospěch koncových uživatelů telekomunikačních služeb, tak aby oni dostávali co nejkvalitnější služby za co nejnižší ceny. K tomu je nutné, aby zákon nastolil takové podmínky, které přinesou rovné a spravedlivé podmínky pro všechny operátory, a tím podporoval faktickou konkurenci. Zákon by naopak neměl zvýhodňovat některé operátory před jinými, či se dokonce stávat nástrojem boje a zbraní jednoho proti druhému. Tím, kdo by na tom byl bit nejvíce, by v konečné podobě byl uživatel, resp. zákazník.

O co dnes jde?

Konkrétním jablkem sváru, o kterém se nyní tolik diskutuje, jsou dvě konkrétní služby a způsob jejich řešení v novém telekomunikačním zákoně. Jde především o tzv. volbu operátora, což je fakticky možnost, aby si zákazník jednoho operátora (např. zákazník Českého Telecomu) mohl svobodně vybrat, jakým způsobem bude veden jeho dálkový hovor (do jiného města či státu). Zda po síti operátora X (a za jeho tarif A), nebo po síti operátora Y (za jeho tarif B). Důležité je to zejména u dnes monopolního (a zítra jistě dominantního) Českého Telecomu - pokud on nepřipustí, aby si jeho zákazníci mohli svobodně vybrat, a místo toho je bude (stejně jako doposud) nutit využívat i pro dálkové hovory jeho vlastních služeb a tudíž i jeho tarifů, pak o skutečném nástupu konkurence a jeho blahodárných důsledcích nemůže být ani řeči.

Druhou službou, o kterou se jedná, je tzv. přenositelnost čísla. Jde o to, aby si zákazník jednoho operátora mohl "vzít sebou" své telefonní číslo při přechodu k jinému operátorovi. Důležité je to proto, aby se nezvyšovaly nákladové bariéry, působící proti přechodům zákazníků mezi operátory. Změna telefonních čísel totiž může vyvolat další navazující náklady - například tisk nových vizitek, propagačních materiálů, nové reklamy atd., nemluvě již o organizačních problémech.

Lze samozřejmě očekávat, že operátor s dominantním postavením nebude volbu operátora a přenositelnost čísel nabízet dobrovolně, z vlastní iniciativy. Proto mu to musí být uloženo prostřednictvím zákona (zatímco u ostatních operátorů lze očekávat, že je k tomu přinutí konkurenční prostředí). Tak to ostatně dělají i zákony zemí EU a předpokládají to i direktivy EU, kterými bychom se jako zájemci o členství v EU měli řídit.

Spor dnes u nás není v tom, zda volbu operátora a přenositelnost čísla zavést či nikoli. Spor je v tom, od kdy ji dominantnímu operátorovi uložit jako povinnost. Zatímco původní návrh nového telekomunikačního zákona (z června loňského roku) ještě předpokládal termín 1.1.2001, tedy termín shodný s koncem monopolu a otevřením trhu, dnes projednávaná verze zákona již počítá s dvouletým odkladem zmiňované povinnosti - tedy s termínem 1.1.2003.

Faktické důsledky dvouletého odkladu přenositelnosti čísla i volby operátora, tak jak to předpokládá projednávaná verze nového telekomunikačního zákona, není těžké nahlédnout - došlo by sice k liberalizaci telefonních služeb, alespoň v tom smyslu že by i další operátoři mohli nabízet své služby. Nedošlo by ale k faktickému nástupu konkurence, a tím i ke kýženým efektům: poklesu cen, možnosti volby a celkové vstřícnosti operátorů. Noví operátoři by totiž nemohli nabízet své služby zákazníkům Telecomu (což jsou dnes prakticky všichni lidé s pevným telefonem). Místo toho by noví operátoři museli nejprve dlouho (a za tržních podmínek a cen) budovat nové účastnické přípojky dublující ty, které byly vybudovány za jiných než tržních podmínek, a které dnes doslova spadly do klína Telecomu (nyní již Českému).

Celkový efekt lze připodobnit ke známému přísloví o vlku a koze - náš závazek vůči EU by byl splněn, ale Český Telecom by o své výsadní postavení nepřišel. Snad jen zájmy zákazníka se zde jaksi ztratily ze zřetele ….